Literatura je normální práce
Respekt | 20. 1. 2008 | rubrika: prvních 15 minut | autor: JAROSLAV FORMÁNEK
Scenáristka Soukupová chystá druhou knihu „Venku se fotit nechci, zčervenal by mně nos,“ řekne Petra Soukupová (1982) redakčnímu fotografovi s nádechem lehkého pobavení v hlase, za nímž se však skrývá jasně vyřčené stanovisko. Což přesně odpovídá narativní formě její prozaické prvotiny K moři (recenze Respekt 1/2008). Scénář, který napsala na motivy vlastní knihy, obdržel nejvyšší ocenění v druhém ročníku scenáristické soutěže Nadace Barrandov&RWE.
Vyjma dne narození v České Lípě žije v Praze. Hlavní město opustila na delší dobu jen jednou, a to na půl roku, kdy po studiu gymnázia zamířila na filozofickou fakultu v Brně. Tam měla v plánu absolvovat obor česká literatura-historie. „Brno mně k srdci moc nepřirostlo, ale o odchodu ze školy především rozhodlo rozčarování z rozporu mezi gymnaziální představou o zvoleném studiu a následnou realitou. Zkrátka jsem se netrefila,“ vysvětluje svůj brzký návrat domů a přijetí na FAMU, kde nyní posledním ročníkem završuje studium scenáristiky.
„Chtěla jsem se naučit psát, protože jsem věděla, že k tomu nějaké nadání a schopnost mám.“ Autorka - na její věk nebývale vyzrálé – knihy K moři o rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti nějaké komunikace ve světě poznamenaném emocemi a egoismem to tvrdí zcela přirozeně, bez náznaku jakékoli ješitnosti či furiantství.
Jako mnoho jí podobných vstoupila do krajiny psaných slov, jež vyjadřují literární příběh, pokus o sdělení zkušenosti, prostřednictvím bohaté četby. Knížky pro ni představují hlavní studijní materiál k psaní, zbytek jsou pak osobní zážitky.
„Četla jsem pořád, a kdykoli mám ve volném čase možnost volby mezi kinem, divadlem či knihou, výsledek je většinou jasný,“ vysvětluje svoji vášeň. Nejvíce jí vyhovuje moderní anglosaská literatura, například John Irving nebo Ian McEwan, z české provenience ji především oslovil Jaroslav Havlíček a rané práce Vladimíra Párala.
První experiment s vlastní tvorbou přišel ve druhé třídě základní školy. Budoucí scenáristka pak psala pravidelně, ale sama pro sebe. Začínající autoři se svými výtvory často seznamují kamarády, blízké, což případ Petry Soukupové nebyl. Přiznává, že číst nahlas vlastní scénáře, natož literární pokusy nesnášela až do prvních let na FAMU. Proto si pořád nedokáže představit autorské čtení, které ji ale po úspěšném debutu asi nemine.
V mesiášsky vnímaném světě literátů její nevšední vztah k postavení i funkci spisovatele nejlépe charakterizují tato slova: „Literatura pro mě není výjimečným posláním, nějakým hledáním vnitřních obsahů, odhalováním tajemství, ale práce jako každá jiná. Cítila bych promarněnou příležitost, kdybych svoji dovednost nedokázala využit. Dovednost v tom, jak vidím a vnímám svět. Když to pak na čtenáře zapůsobí, jsem spokojená, že jsem se trefila, že se to podařilo, že to napsané neodpovídá jen mé zkušenosti, ale tím zásahem někoho dalšího se potvrdila jeho pravdivost. O to mně jde. Prvoplánové ždímání citů v knížce stejně za chvilku poznáte. Jestliže se ale její obsah naopak otázkami vrací a přinese katarzi, nebyla to marná práce.“
V tomto duchu vzniká i druhá kniha scenáristky, která by se po ukončení studia na FAMU ráda živila psaním. Ať už televizních scénářů či přímo literatury.