Aby mě od psaní nebolela ruka
Labyrint kultury | 2. 1. 2009 | autor: BĚLA MICHÁLKOVÁ
LAUREÁTKA ORTENOVY CENY PETRA SOUKUPOVÁ DOPSALA SVOU DRUHOU KNIHU
Cenu Jiřího Ortena pro autory do 30 let získala před nedávnem hned za svůj první román K moři, nominovali ji i na cenu Magnesia Litera. A jelikož je absolventkou scenáristiky a dramaturgie na FAMU, přepsala příběh knihy do filmového scénáře, za nějž pro změnu vyhrála cenu Nadace Barrandov & RWE. PETRA SOUKUPOVÁ (26) má za sebou úspěšný rok, před sebou vydání právě dokončené druhé knihy a sérii nových dílů prvního úspěšného českého sitcomu.
Váš román K moři je rozdělený na tři části. Psala jste je chronologicky?
Je to už dávno, psala jsem to před třemi roky, takže si to přesně nepamatuju. Ale asi vznikala chronologicky, měla jsem představu nebo skoro osnovu, věděla jsem, o čem bude hlavní část příběhu. Co se týká poměrně dlouhé první části, potřebovala jsem se dostat k tomu hlavnímu – tedy k moři – a chtěla jsem být co nejvíce konkrétní. Aby hrdinové žili už před cestou k moři, když to tak řeknu. A pak ten konec, který je mi nejčastěji vyčítán jako nadbytečný, příliš doslovný, je pro mě důležitý právě proto, aby byly osudy hrdinů dořečené. Bez té poslední části to pro mě není uzavřené. Vím, že jsem použila při psaní některé pasáže, jež jsem už předtím psala jako školní práce, ale jak je to dávno, nepamatuju si, jestli jsem měla nejdřív myšlenku na knihu, nebo jen dílčí povídky spojené postavami, nebo jestli jsem ty krátké útvary použila, a tím hlavní myšlenku trochu změnila.
Hlavním tématem knihy jsou mezilidské vztahy, hlavně rodinné. Mají nějaký reálný předobraz ve vašem okolí?
Zčásti určitě ano, ale spíš jenom v postavách, v jejich chování než v příběhu. Ten je vymyšlený. Ale třeba postava Jíti vychází ze vzpomínky na moji sestřenici, se kterou jsem se vídala jako dítě. Byla zvláštní, neobvykle citlivá. Ale její osud coby dospívající dívky už jsem si vymyslela. A třeba postava Adély se zas trochu podobá mně, když jsem byla v jejím věku. Možná i Bára. A rodiče jsou možná trochu mí rodiče. Ale tu nemožnost komunikace mezi nimi jsem samozřejmě zveličila, zdůraznila. Vidím hrdinům do hlavy, a proto vypadá hrozivější a prázdnější.
Recenze chválí především lehkost vyprávění, strohé věty, metodu střihu. Pomohlo vám nějak studium scenáristiky?
Spíš naopak. Tenhle můj strohý styl mi pomohl ke studiu scenáristiky. Snažím se být úsporná, možná je to i pozůstatek toho, že si už dlouhá léta píšu deník, kde je nutné být stručná, jinak by mě bolela ruka od psaní.
Absolvovala jste několik autorských čtení. Jaké to je, postavit se před sál cizích lidí a vlastně se jim vydat všanc?
Dost nepříjemné. Jsem z těch lidí pokaždé nervózní. Ale tolik těch čtení zase nemám. A snad se i trochu zlepšuji. Vzpomínám si, jak příšerně mi bylo, když jsem poprvé četla nahlas ve škole svoji věc. Ale protože to na scenáristice bylo povinné, musela jsem se překonat. Ani tak to ovšem není žádná sláva. Obávám se, že ani pro posluchače.
Právě jste dopsala další knihu. O čem bude? Jste mladá, nelákají vás méně vážná témata než nefunkční rodinné vztahy?
Nová kniha je dost podobná, takže asi musím říct, že mě jiná témata nelákají. Zase to jsou takové rodinné příběhy a zase je tam málo prostoru pro legraci. Základem jsou tři příběhy spojené jen jedním podobným motivem, podle názvu Zmizet je snad patrné jakým. Jde o jakési varianty rodinného soužití, většinou z pohledu dětí. Pro mě je tohle téma zatím zásadní. Jinak asi psát neumím.
Prestižní Ortenovu cenu sice máte doma, ale byla jste nominována i na Cenu Josefa Škvoreckého, jejíž vítěz dostal čtvrt miliónu. Nemrzí vás, že jste nezískala spíše ji?
Jak se to vezme. Ortenova cena má větší prestiž, jméno. Může knize také lépe pomoci v prodeji. Samozřejmě finanční stránka je druhá věc, ale když vezmu pro a proti, lepší je pro mě v tuto chvíli Ortenova cena.
Scénář K moři získal první cenu soutěže Nadace Barrandov & RWE. Jak se od sebe liší kniha a scénář? A vznikne film?
Scénář vznikal původně podle prostřední části knihy, ale dramaturgickou prací se měnil, například vypadla jedna z postav, trochu se změnilo celé vyznění, je snad o trochu optimističtější. Přece jen ve scénáři je větší důraz na dějovost a na dramatický oblouk. Jestli se natočí nějaký film, je ve hvězdách.
Chtěla byste se psaním živit?
Snad se jím zatím živím. Ne sice psaním literatury, ale jsem součástí scenáristického týmu seriálu Comeback.
Jak se slučuje psaní pro televizi a psaní prózy?
Nijak. Jde o dvě rozdílné práce, literaturu a scenáristiku. Práce na knize je individuální, jen moje, jen na mně záleží, kdy a jak budu psát. Psaní seriálu je kolektivní činnost, jsme pod tlakem termínů, navíc jde v tomto případě o sitcom, takže je to opravdu dost jiné. Ale pěkně se to doplňuje, oboje mě baví a ráda budu míchat tyhle dva vzájemně vzdálené světy i v budoucnu.
AUTORKA STUDUJE LITERÁRNÍ VĚDU
Labyrint kultury | 2. 1. 2009 | autor: BĚLA MICHÁLKOVÁ
LAUREÁTKA ORTENOVY CENY PETRA SOUKUPOVÁ DOPSALA SVOU DRUHOU KNIHU
Cenu Jiřího Ortena pro autory do 30 let získala před nedávnem hned za svůj první román K moři, nominovali ji i na cenu Magnesia Litera. A jelikož je absolventkou scenáristiky a dramaturgie na FAMU, přepsala příběh knihy do filmového scénáře, za nějž pro změnu vyhrála cenu Nadace Barrandov & RWE. PETRA SOUKUPOVÁ (26) má za sebou úspěšný rok, před sebou vydání právě dokončené druhé knihy a sérii nových dílů prvního úspěšného českého sitcomu.
Váš román K moři je rozdělený na tři části. Psala jste je chronologicky?
Je to už dávno, psala jsem to před třemi roky, takže si to přesně nepamatuju. Ale asi vznikala chronologicky, měla jsem představu nebo skoro osnovu, věděla jsem, o čem bude hlavní část příběhu. Co se týká poměrně dlouhé první části, potřebovala jsem se dostat k tomu hlavnímu – tedy k moři – a chtěla jsem být co nejvíce konkrétní. Aby hrdinové žili už před cestou k moři, když to tak řeknu. A pak ten konec, který je mi nejčastěji vyčítán jako nadbytečný, příliš doslovný, je pro mě důležitý právě proto, aby byly osudy hrdinů dořečené. Bez té poslední části to pro mě není uzavřené. Vím, že jsem použila při psaní některé pasáže, jež jsem už předtím psala jako školní práce, ale jak je to dávno, nepamatuju si, jestli jsem měla nejdřív myšlenku na knihu, nebo jen dílčí povídky spojené postavami, nebo jestli jsem ty krátké útvary použila, a tím hlavní myšlenku trochu změnila.
Hlavním tématem knihy jsou mezilidské vztahy, hlavně rodinné. Mají nějaký reálný předobraz ve vašem okolí?
Zčásti určitě ano, ale spíš jenom v postavách, v jejich chování než v příběhu. Ten je vymyšlený. Ale třeba postava Jíti vychází ze vzpomínky na moji sestřenici, se kterou jsem se vídala jako dítě. Byla zvláštní, neobvykle citlivá. Ale její osud coby dospívající dívky už jsem si vymyslela. A třeba postava Adély se zas trochu podobá mně, když jsem byla v jejím věku. Možná i Bára. A rodiče jsou možná trochu mí rodiče. Ale tu nemožnost komunikace mezi nimi jsem samozřejmě zveličila, zdůraznila. Vidím hrdinům do hlavy, a proto vypadá hrozivější a prázdnější.
Recenze chválí především lehkost vyprávění, strohé věty, metodu střihu. Pomohlo vám nějak studium scenáristiky?
Spíš naopak. Tenhle můj strohý styl mi pomohl ke studiu scenáristiky. Snažím se být úsporná, možná je to i pozůstatek toho, že si už dlouhá léta píšu deník, kde je nutné být stručná, jinak by mě bolela ruka od psaní.
Absolvovala jste několik autorských čtení. Jaké to je, postavit se před sál cizích lidí a vlastně se jim vydat všanc?
Dost nepříjemné. Jsem z těch lidí pokaždé nervózní. Ale tolik těch čtení zase nemám. A snad se i trochu zlepšuji. Vzpomínám si, jak příšerně mi bylo, když jsem poprvé četla nahlas ve škole svoji věc. Ale protože to na scenáristice bylo povinné, musela jsem se překonat. Ani tak to ovšem není žádná sláva. Obávám se, že ani pro posluchače.
Právě jste dopsala další knihu. O čem bude? Jste mladá, nelákají vás méně vážná témata než nefunkční rodinné vztahy?
Nová kniha je dost podobná, takže asi musím říct, že mě jiná témata nelákají. Zase to jsou takové rodinné příběhy a zase je tam málo prostoru pro legraci. Základem jsou tři příběhy spojené jen jedním podobným motivem, podle názvu Zmizet je snad patrné jakým. Jde o jakési varianty rodinného soužití, většinou z pohledu dětí. Pro mě je tohle téma zatím zásadní. Jinak asi psát neumím.
Prestižní Ortenovu cenu sice máte doma, ale byla jste nominována i na Cenu Josefa Škvoreckého, jejíž vítěz dostal čtvrt miliónu. Nemrzí vás, že jste nezískala spíše ji?
Jak se to vezme. Ortenova cena má větší prestiž, jméno. Může knize také lépe pomoci v prodeji. Samozřejmě finanční stránka je druhá věc, ale když vezmu pro a proti, lepší je pro mě v tuto chvíli Ortenova cena.
Scénář K moři získal první cenu soutěže Nadace Barrandov & RWE. Jak se od sebe liší kniha a scénář? A vznikne film?
Scénář vznikal původně podle prostřední části knihy, ale dramaturgickou prací se měnil, například vypadla jedna z postav, trochu se změnilo celé vyznění, je snad o trochu optimističtější. Přece jen ve scénáři je větší důraz na dějovost a na dramatický oblouk. Jestli se natočí nějaký film, je ve hvězdách.
Chtěla byste se psaním živit?
Snad se jím zatím živím. Ne sice psaním literatury, ale jsem součástí scenáristického týmu seriálu Comeback.
Jak se slučuje psaní pro televizi a psaní prózy?
Nijak. Jde o dvě rozdílné práce, literaturu a scenáristiku. Práce na knize je individuální, jen moje, jen na mně záleží, kdy a jak budu psát. Psaní seriálu je kolektivní činnost, jsme pod tlakem termínů, navíc jde v tomto případě o sitcom, takže je to opravdu dost jiné. Ale pěkně se to doplňuje, oboje mě baví a ráda budu míchat tyhle dva vzájemně vzdálené světy i v budoucnu.
AUTORKA STUDUJE LITERÁRNÍ VĚDU