Uklizeno Petra Soukupová
Instinkt | 6. 8. 2009 | číslo: 31/09, strana 54 | rubrika: Rozhovor | autor: ŠIMON ŠAFRÁNEK
Napsala dvě knížky, za tu první dostala Cenu Jiřího Ortena a dvě významné nominace. Napsala dva scénáře, s tím druhým dostala na Českých lvech bronz v Ceně Sazky za nerealizovaný scénář.
V tvých knížkách se významně prolíná svět dětských hrdinů a jejich rodičů a není to žádná idyla. Zlo tu ale pochází už od dětí samotných.
V určitým věku jistý problémy přijdou nejzásadnější, ale všichni na to říkají: Ty jsi jenom dítě a tvoje problémy bych chtěla mít. Časem se samozřejmě ukáže, že dospělý problémy jsou větší, ale v tom momentu to dítě cítí jako nejhorší. Lidi se dětstvím obecně málo zabývají.
Takže jsi se do toho dala ty?
To není tak, že bych si řekla: Když o tom nikdo nepíše, tak já to udělám. Vždycky jsem psala o dětech.
Je žárlivost jenom dětský problém?
To asi ne.
Přitom žárlivost pro mě tvoří páteř Zmizet.
Asi jo. Dětskou žárlivost jsem zažila víc než dospělou. S bráchou. To byly takový běžnosti. on byl mladší a dost věcí už měl ode mě vybojovaných. Příchody domů z hospody například.
Měla jsi důvod na něj žárlit?
Všechno mu víc procházelo. On měl vždycky víc mamčinu ochranu, zatímco já tátovu. Jenže táta byl míň doma.
Je ve tvém psaní o rodičích a dětech nějaký silnější autobiografický motiv?
Neprožila jsem v dětství žádný strašný zážitky, moji rodiče se nerozvedli a nikdy jsem si nepřála, aby můj brácha zmizel. Možná tak na vteřinku. A naštěstí nezmizel. Chudák máma si ode mě vždycky něco přečte a pak říká: Ty jsi byla nešťastná? Ne, nebyla. Nic z těch závažných anebo velkých věcí, o kterých píšu, jsem nezažila, díky bohu. Jenom jsem nějak ke svým citům dost upřímná a zároveň hodně racionální, tak si to asi dokážu dost představit a vcítit se do toho.
Jaký největší problém s tebou měli rodiče během puberty?
To by ses musel zeptat jich. Já měla největší problém, že jsem si myslela, že jsem nejchytřejší, že si od nikoho nenechám nic říkat, a že všechno, co chci, musím mít. A oni se o mě asi dost báli. Že provedu nějakou blbost, drogy, třeba. Ale na to jsem dost chytrá, myslím. Jenže jak oni to mohli vědět.
Kdy jsi začala psát?
Jako úplně malá jsem myslela, že budu kreslit. Docela mi to šlo, ale úplně dobrá jsem nebyla. Pak už jsem chtěla psát – někdy na prvním stupni základky, myslím, ale nic jsem pro to nedělala. Určitě jsem v patnácti věděla, že chci napsat knihu, ale rozhodně jsem tehdy nepsala nic, co bych chtěla někam posílat.
Kdy jsi byla schopná to dát ven?
Na gymplu jsme si s nejlepším kamarádem psali dopisy a postřehy o životě a on mi tehdy řekl, že to moje psaní možná není úplně na hovno. To byl první člověk, kterej ode mě něco četl.
A rodičům?
To vůbec! Ti moje první věci četli až na FAMU. Oni nebrali moje psaní nijak vážně. Vlastně ještě když jsem byla na FAMU, tak mi táta říkal, abych se vrátila na filozofii, kde jsem byla dva a půl roku na češtině, než jsem se nechala vyhodit. Doufám, že teď, když mám ty knihy, ho to trochu přesvědčilo.
Kromě autorského psaní se podílíš na seriálu Comeback. To musí být trochu jiné kafe, ne?
Úplně ve všem. V seriálu jsou mantinely, termíny a dramaturgové. Nic z toho v knize nemám. A ten styl je taky jiný. Mě na tom baví právě to, co chybí při psaní knihy – nesedím pořád doma, ale potkávám ostatní lidi.
Jsi schopná psát celý den?
Seriál občas dělám od rána třeba do šesti, ale jinak, co se týče mýho psaní, tak si spíš řeknu, kolik toho za ten den udělám, a někdy to zvládnu do jedenácti a pak mám volno. To jsou nejlepší dny. Už mám dobrej pocit, že jsem něco udělala, a zároveň mám volno.
Co potom děláš?
Čtu, hraju scrabble po síti, jdu ven se psem, jdu s kamarádkama. Takovej hodně originální program. Nebo řeším nějaký pracovní nepsací záležitosti.
Obě knížky skončily i jako scénáře – jak to vypadá s jejich realizací?
K moři je scénář spíš volně na motivy tý knihy. Teď pracuju na verzi s režisérkou Karin Babinskou. V ideálním případě by se to mohlo točit příští podzim. Druhý scénář je podle jedné povídky ze Zmizet a ten zatím leží doma, ačkoliv třeba Čestmír Kopecký si to chtěl přečíst. Jenže já mu to ještě neposlala. Ale pošlu.
Jak moc se do filmový podoby snažíš mluvit?
Zatím jsme pořád ve fázi scénáře. Takže pořád víc u mě. Uvidíme, jak si s Karin budeme rozumět dál. Asi bych do toho chtěla mluvit.
Máš jednoznačně rozlišitelný úsečný styl, připadá mi to jako betonový haiku. Má to souvislost s tím, že jsi vystudovala FAMU?
Naopak, to mi možná pomohlo se na FAMU dostat. Spíš je to tak, že si léta píšu deník. Asi od deseti let. Dřív jsem ho psala v ruce, a tak jsem se naučila být stručná, protože jinak bych to neupsala. I když někdy švindluju, že píšu tři dny zpětně, snažím se na to nekašlat úplně. Ale je pravda, že do toho se zrovna nutit nemusím. Psaní deníku mě baví asi ze všeho psaní nejvíc.
O čem tam píšeš?
Když se neděje nic, tak jsou to jenom krátký zápisky. Pro cizího by to asi bylo bezcenný. Já to po sobě někdy čtu a kolikrát si ani podle toho zápisku ten den nevybavím, což je špatně. A je samozřejmě smutný číst po sobě zápisky z dětství, jak je člověk hloupej. to, co jsem psala před třema rokama, je asi zhruba stejný jako to, co píšu teď, to už se za sebe tolik nestydím.
Co ti připadá jako hloupost?
Spoustu věcí nevidíš, třeba to, jak se začínáš vzpěčovat rodičům a začínáš se chovat jak blázen a nespravedlnosti, co se ti dějou, když tě máma nechce pustit do hospody, bereš jako smrtelný. A tu přítomnost v hospodě bereš jako životně důležitou. A rodiče jsou pro tebe strašně zlí. Taky školní lásečky. Sranda.
Co je podle tebe hlavní znak dospělosti?
Kdysi jsem si myslela, že mít řidičák a schopnost řídit auto a trvalý vztah. Teď už to takhle jasně nevím, schopnost nějak zvládat život, jaký chceš mít. A za něčím jít.
Slouží ti deníkové psaní k něčemu?
Deník je pro mě utřídění myšlenek. Není to snad úplně terapie, ale daleko líp formuluju problémy, když jsou napsaný. Když něco napíšu, dokážu tomu dát tvar a uchopit to.
Takže to je terapie.
No možná. Hele, když se nic neděje, tak pro mě ten deník není důležitej, ale když se něco děje, tak píšu daleko víc.
Já nepíšu a nefotím, takže vím, že se to sice stalo, ale taky se to mohlo stát jinak, než jak si to pamatuju.
Mně to tříbí paměť. Když nepíšu čtrnáct dní, tak to pak pracně rekonstruuju. Samozřejmě, že mě k tomu nic nenutí, mohla by tam být dvoutýdenní pauza, ale už to takhle prostě dělám, tím psaním si zlepšuju paměť a já si chci věci pamatovat co nejpřesněji.
Proč chceš vědět, co jsi kdy dělala?
Je to důležitý k tomu, co děláš teď.
Nechybí tam pak tajemství?
Já tajemství nechci. Mám ráda věci uspořádaný a jasný.
Když píšeš román, necháváš si otevřený konec?
Ne. Nikdy jsem se nad tím ani nezamýšlela. Píšu chronologicky, nevracím se.
Taková uspořádanost a soustředěnost mi kontrastuje s tím, jak si tě pamatuju, dready, i teď máš docela provokativní vzhled. Je to jenom módní záležitost?
Asi ano. Můj vzhled myslím nijak nesouvisí s tím, jaká jsem. Líbí se mi prostě trochu extra vlasy, ale život mám ráda jasnej, uspořádanej a přehlednej. Taky jsem dost pořádná, když je uklizeno kolem mě, je snadněji uklizeno i uvnitř.
Ze soukromého deníku
pátek 25 Narozeniny. Ráno při běhu se mi ztratí Drak, výborně. Přijde sám. Pak celý den vlastně zevl, večer tatík a Toma, ani dnes žádné mohutné oslavy, ani žádná božská jídla. Ale najdu první letošní houbu-křemenáč a pak další hřiby. Ale jo. To mě baví. Večer si prohlížíme s Tomou starý fotky mých rodičů, mamka nádherná kočka, ale fakt modelkovských parametrů a táta drsnej. sobota 26 Zase celý den zevl, domů až v devět, doma si zakoupit šampanský a udělat si takovou oslavu. Nakonec fajn. neděle 27 Ráno když jdu běhat, tak potkám Aleše, kterej se stěhuje. Dá mi klíče a nechá v bytě neuvěřitelnej bordel. Ale byt je krásnej. Pak celý den dělám na Řeřichově scénáři, jednou to opoznámkuju, podruhý to opoznámkuju. O moc víc toho nezvládnu. Večer si udělám pečenou zeleninu a místo olivového oleje použiju dýňový. Pond ělí 28 Vstanu a jdu dolů trošku uklízet, než přijde malíř. Přijde malíř, patrně génius, protože má celý byt i se stropy hotový asi v půl třetí odpoledne. Zatímco já tři pracovní schůzky – nejdříve se ZD, který je doslova nadšený z treatmentu, který tu Toma splácal v pátek z toho, co jsme si chaoticky řekli ve čtvrtek. Pak s Řeřichou, který je trochu dotčen, ale je rozumný, dobře se s ním pracuje. A Dutka, který je nejmilejší, hodně lichotek a pochval koncentrováno v té jedné hodině. Doma už nic, jen se s Tomou podíváme do bytu. A já ho zítra ráno uklidím a pak se stěhujem. úterý 29 Strašná práce. Parkety strašně špinavý, dlaždičky za linkou taktéž. Koupelna, záchod. Všechny dveře omatlaný a pokreslený. Kašpar má asi velkou chuť do malování. Všude barvy. Modelína našlapaná na parketách. úplně mrtvá už asi v poledne. Pak všechno zabalit nahoře, odnosit jen s Tomou toho dost, pak David, pak Martin a V enca. Asi před osmou všechno dole a nahoře v podstatě uklizeno. Jdeme do hospody, ale já se vracím do bytu a zde promýšlím, co tady koupím dál, a jak to tu poskládám. Toma přijde v noci.
Petra Soukupová *1982. Spisovatelka, scenáristka 2007 – vyšla jí debutová kniha K moři, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena (2008), byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. 2009 – vyšla druhá kniha Zmizet, složená ze tří povídek. Podle prostřední z nich, Na krátko, napsala svůj absolventský scénář na katedře scenáristiky a dramaturgie na FAMU, a získala za něj třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. u podle scénáře K moři v současné době připravuje stejnojmenný film s režisérkou Karin Babinskou. u pracuje jako součást scenáristického týmu seriálu Comeback.
Instinkt | 6. 8. 2009 | číslo: 31/09, strana 54 | rubrika: Rozhovor | autor: ŠIMON ŠAFRÁNEK
Napsala dvě knížky, za tu první dostala Cenu Jiřího Ortena a dvě významné nominace. Napsala dva scénáře, s tím druhým dostala na Českých lvech bronz v Ceně Sazky za nerealizovaný scénář.
V tvých knížkách se významně prolíná svět dětských hrdinů a jejich rodičů a není to žádná idyla. Zlo tu ale pochází už od dětí samotných.
V určitým věku jistý problémy přijdou nejzásadnější, ale všichni na to říkají: Ty jsi jenom dítě a tvoje problémy bych chtěla mít. Časem se samozřejmě ukáže, že dospělý problémy jsou větší, ale v tom momentu to dítě cítí jako nejhorší. Lidi se dětstvím obecně málo zabývají.
Takže jsi se do toho dala ty?
To není tak, že bych si řekla: Když o tom nikdo nepíše, tak já to udělám. Vždycky jsem psala o dětech.
Je žárlivost jenom dětský problém?
To asi ne.
Přitom žárlivost pro mě tvoří páteř Zmizet.
Asi jo. Dětskou žárlivost jsem zažila víc než dospělou. S bráchou. To byly takový běžnosti. on byl mladší a dost věcí už měl ode mě vybojovaných. Příchody domů z hospody například.
Měla jsi důvod na něj žárlit?
Všechno mu víc procházelo. On měl vždycky víc mamčinu ochranu, zatímco já tátovu. Jenže táta byl míň doma.
Je ve tvém psaní o rodičích a dětech nějaký silnější autobiografický motiv?
Neprožila jsem v dětství žádný strašný zážitky, moji rodiče se nerozvedli a nikdy jsem si nepřála, aby můj brácha zmizel. Možná tak na vteřinku. A naštěstí nezmizel. Chudák máma si ode mě vždycky něco přečte a pak říká: Ty jsi byla nešťastná? Ne, nebyla. Nic z těch závažných anebo velkých věcí, o kterých píšu, jsem nezažila, díky bohu. Jenom jsem nějak ke svým citům dost upřímná a zároveň hodně racionální, tak si to asi dokážu dost představit a vcítit se do toho.
Jaký největší problém s tebou měli rodiče během puberty?
To by ses musel zeptat jich. Já měla největší problém, že jsem si myslela, že jsem nejchytřejší, že si od nikoho nenechám nic říkat, a že všechno, co chci, musím mít. A oni se o mě asi dost báli. Že provedu nějakou blbost, drogy, třeba. Ale na to jsem dost chytrá, myslím. Jenže jak oni to mohli vědět.
Kdy jsi začala psát?
Jako úplně malá jsem myslela, že budu kreslit. Docela mi to šlo, ale úplně dobrá jsem nebyla. Pak už jsem chtěla psát – někdy na prvním stupni základky, myslím, ale nic jsem pro to nedělala. Určitě jsem v patnácti věděla, že chci napsat knihu, ale rozhodně jsem tehdy nepsala nic, co bych chtěla někam posílat.
Kdy jsi byla schopná to dát ven?
Na gymplu jsme si s nejlepším kamarádem psali dopisy a postřehy o životě a on mi tehdy řekl, že to moje psaní možná není úplně na hovno. To byl první člověk, kterej ode mě něco četl.
A rodičům?
To vůbec! Ti moje první věci četli až na FAMU. Oni nebrali moje psaní nijak vážně. Vlastně ještě když jsem byla na FAMU, tak mi táta říkal, abych se vrátila na filozofii, kde jsem byla dva a půl roku na češtině, než jsem se nechala vyhodit. Doufám, že teď, když mám ty knihy, ho to trochu přesvědčilo.
Kromě autorského psaní se podílíš na seriálu Comeback. To musí být trochu jiné kafe, ne?
Úplně ve všem. V seriálu jsou mantinely, termíny a dramaturgové. Nic z toho v knize nemám. A ten styl je taky jiný. Mě na tom baví právě to, co chybí při psaní knihy – nesedím pořád doma, ale potkávám ostatní lidi.
Jsi schopná psát celý den?
Seriál občas dělám od rána třeba do šesti, ale jinak, co se týče mýho psaní, tak si spíš řeknu, kolik toho za ten den udělám, a někdy to zvládnu do jedenácti a pak mám volno. To jsou nejlepší dny. Už mám dobrej pocit, že jsem něco udělala, a zároveň mám volno.
Co potom děláš?
Čtu, hraju scrabble po síti, jdu ven se psem, jdu s kamarádkama. Takovej hodně originální program. Nebo řeším nějaký pracovní nepsací záležitosti.
Obě knížky skončily i jako scénáře – jak to vypadá s jejich realizací?
K moři je scénář spíš volně na motivy tý knihy. Teď pracuju na verzi s režisérkou Karin Babinskou. V ideálním případě by se to mohlo točit příští podzim. Druhý scénář je podle jedné povídky ze Zmizet a ten zatím leží doma, ačkoliv třeba Čestmír Kopecký si to chtěl přečíst. Jenže já mu to ještě neposlala. Ale pošlu.
Jak moc se do filmový podoby snažíš mluvit?
Zatím jsme pořád ve fázi scénáře. Takže pořád víc u mě. Uvidíme, jak si s Karin budeme rozumět dál. Asi bych do toho chtěla mluvit.
Máš jednoznačně rozlišitelný úsečný styl, připadá mi to jako betonový haiku. Má to souvislost s tím, že jsi vystudovala FAMU?
Naopak, to mi možná pomohlo se na FAMU dostat. Spíš je to tak, že si léta píšu deník. Asi od deseti let. Dřív jsem ho psala v ruce, a tak jsem se naučila být stručná, protože jinak bych to neupsala. I když někdy švindluju, že píšu tři dny zpětně, snažím se na to nekašlat úplně. Ale je pravda, že do toho se zrovna nutit nemusím. Psaní deníku mě baví asi ze všeho psaní nejvíc.
O čem tam píšeš?
Když se neděje nic, tak jsou to jenom krátký zápisky. Pro cizího by to asi bylo bezcenný. Já to po sobě někdy čtu a kolikrát si ani podle toho zápisku ten den nevybavím, což je špatně. A je samozřejmě smutný číst po sobě zápisky z dětství, jak je člověk hloupej. to, co jsem psala před třema rokama, je asi zhruba stejný jako to, co píšu teď, to už se za sebe tolik nestydím.
Co ti připadá jako hloupost?
Spoustu věcí nevidíš, třeba to, jak se začínáš vzpěčovat rodičům a začínáš se chovat jak blázen a nespravedlnosti, co se ti dějou, když tě máma nechce pustit do hospody, bereš jako smrtelný. A tu přítomnost v hospodě bereš jako životně důležitou. A rodiče jsou pro tebe strašně zlí. Taky školní lásečky. Sranda.
Co je podle tebe hlavní znak dospělosti?
Kdysi jsem si myslela, že mít řidičák a schopnost řídit auto a trvalý vztah. Teď už to takhle jasně nevím, schopnost nějak zvládat život, jaký chceš mít. A za něčím jít.
Slouží ti deníkové psaní k něčemu?
Deník je pro mě utřídění myšlenek. Není to snad úplně terapie, ale daleko líp formuluju problémy, když jsou napsaný. Když něco napíšu, dokážu tomu dát tvar a uchopit to.
Takže to je terapie.
No možná. Hele, když se nic neděje, tak pro mě ten deník není důležitej, ale když se něco děje, tak píšu daleko víc.
Já nepíšu a nefotím, takže vím, že se to sice stalo, ale taky se to mohlo stát jinak, než jak si to pamatuju.
Mně to tříbí paměť. Když nepíšu čtrnáct dní, tak to pak pracně rekonstruuju. Samozřejmě, že mě k tomu nic nenutí, mohla by tam být dvoutýdenní pauza, ale už to takhle prostě dělám, tím psaním si zlepšuju paměť a já si chci věci pamatovat co nejpřesněji.
Proč chceš vědět, co jsi kdy dělala?
Je to důležitý k tomu, co děláš teď.
Nechybí tam pak tajemství?
Já tajemství nechci. Mám ráda věci uspořádaný a jasný.
Když píšeš román, necháváš si otevřený konec?
Ne. Nikdy jsem se nad tím ani nezamýšlela. Píšu chronologicky, nevracím se.
Taková uspořádanost a soustředěnost mi kontrastuje s tím, jak si tě pamatuju, dready, i teď máš docela provokativní vzhled. Je to jenom módní záležitost?
Asi ano. Můj vzhled myslím nijak nesouvisí s tím, jaká jsem. Líbí se mi prostě trochu extra vlasy, ale život mám ráda jasnej, uspořádanej a přehlednej. Taky jsem dost pořádná, když je uklizeno kolem mě, je snadněji uklizeno i uvnitř.
Ze soukromého deníku
pátek 25 Narozeniny. Ráno při běhu se mi ztratí Drak, výborně. Přijde sám. Pak celý den vlastně zevl, večer tatík a Toma, ani dnes žádné mohutné oslavy, ani žádná božská jídla. Ale najdu první letošní houbu-křemenáč a pak další hřiby. Ale jo. To mě baví. Večer si prohlížíme s Tomou starý fotky mých rodičů, mamka nádherná kočka, ale fakt modelkovských parametrů a táta drsnej. sobota 26 Zase celý den zevl, domů až v devět, doma si zakoupit šampanský a udělat si takovou oslavu. Nakonec fajn. neděle 27 Ráno když jdu běhat, tak potkám Aleše, kterej se stěhuje. Dá mi klíče a nechá v bytě neuvěřitelnej bordel. Ale byt je krásnej. Pak celý den dělám na Řeřichově scénáři, jednou to opoznámkuju, podruhý to opoznámkuju. O moc víc toho nezvládnu. Večer si udělám pečenou zeleninu a místo olivového oleje použiju dýňový. Pond ělí 28 Vstanu a jdu dolů trošku uklízet, než přijde malíř. Přijde malíř, patrně génius, protože má celý byt i se stropy hotový asi v půl třetí odpoledne. Zatímco já tři pracovní schůzky – nejdříve se ZD, který je doslova nadšený z treatmentu, který tu Toma splácal v pátek z toho, co jsme si chaoticky řekli ve čtvrtek. Pak s Řeřichou, který je trochu dotčen, ale je rozumný, dobře se s ním pracuje. A Dutka, který je nejmilejší, hodně lichotek a pochval koncentrováno v té jedné hodině. Doma už nic, jen se s Tomou podíváme do bytu. A já ho zítra ráno uklidím a pak se stěhujem. úterý 29 Strašná práce. Parkety strašně špinavý, dlaždičky za linkou taktéž. Koupelna, záchod. Všechny dveře omatlaný a pokreslený. Kašpar má asi velkou chuť do malování. Všude barvy. Modelína našlapaná na parketách. úplně mrtvá už asi v poledne. Pak všechno zabalit nahoře, odnosit jen s Tomou toho dost, pak David, pak Martin a V enca. Asi před osmou všechno dole a nahoře v podstatě uklizeno. Jdeme do hospody, ale já se vracím do bytu a zde promýšlím, co tady koupím dál, a jak to tu poskládám. Toma přijde v noci.
Petra Soukupová *1982. Spisovatelka, scenáristka 2007 – vyšla jí debutová kniha K moři, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena (2008), byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. 2009 – vyšla druhá kniha Zmizet, složená ze tří povídek. Podle prostřední z nich, Na krátko, napsala svůj absolventský scénář na katedře scenáristiky a dramaturgie na FAMU, a získala za něj třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. u podle scénáře K moři v současné době připravuje stejnojmenný film s režisérkou Karin Babinskou. u pracuje jako součást scenáristického týmu seriálu Comeback.