Přežít sama sebe

Host | 5/2015 | rubrika: Osobnost | autor: Miroslav BALAŠTÍK

Kavárna ve Veletržním paláci. Prý příhodné místo pro děti, říkala Petra a ona bude mít s sebou Marlu. Tak aby se zabavila. Připomíná to obrovské foyer nebo nádraží. Dlouhé schody a vysoké sloupy a celé je to obložené jakýmsi světlým kamenem. Možná mramor. Dost příhodné, aby se tady dvouleté dítě ztratilo. Na hraní je tu ale jen několik různě velikých a různě barevných polštářů. To zabaví leda dítě s extrémně vyvinutou fantazií, říkám si. Nebo autistu. Marla má naštěstí s sebou umělohmotnou motorku. A na ježdění je to tady dobré. Když se vyhne stolkům. Petra si dává kafe, Marla dostane vodu s bublinkami. Ani se nenapije a odfrčí na rallye mezi stolky. Sedí tady naštěstí jen různobarevní hipsteři, kteří srážky s motorkou nevnímají. Nebo jim to přijde zábavné. Sedáme si na schody.

Vzpomínám si, že když jsi dostala Magnesii Literu za knihu Zmizet, říkala jsi, že jsi to čekala. To sis tak věřila?
To ne. To je nějaká blbost. Nečekala. Jak bych to mohla čekat? Nečekala jsem to.

Spíš to vyznívalo, že jsi vždycky věděla, že budeš úspěšná spisovatelka…
No jo, to jsem možná tehdy řekla. To bylo ode mne dost pyšné, co? Ale to si asi myslí každý, kdo něco píše. Bez toho by to asi nešlo, kdyby si člověk nevěřil, že jednou tu Magnesii dostane. Nebo obecně řečeno dosáhne nějakého úspěchu. Je to jistá míra upřímnosti vůči sobě. Ale asi by se to nemělo říkat nahlas. Od sportovců taky nikdo neslyší rád, že si myslí na medaili. Nevím, tehdy jsem byla ještě asi mladá. Dneska bych to neřekla. Nebo možná řekla…

Kdy sis vlastně uvědomila, že chceš být spisovatelkou? Pamatuješ si na ten okamžik?
Na okamžik ne. Pamatuju si, že když se nás na základce ptaly učitelky, čím bychom chtěli být, tak jsem říkala, že chci být malířka. To bylo asi v páté třídě. Jenže pak se ukázalo, že vlastně moc neumím kreslit. Tak jsem začala říkat, že budu spisovatelka. To jsem už něco pro sebe psala. A taky jsem hodně četla.

To tě přivedlo k psaní? Přečetla sis nějakou knížku a řekla sis, že tohle bys chtěla napsat taky?
To spíš ne. To se mi stává až teď. Pamatuju si nějaké knihy, které ve mně zanechaly velký dojem. Jednu dobu jsem třeba četla horory a pak jsem psala takové povídky, kde vraždily děti. Jako ne že by někdo vraždil děti, ale že ty děti samy vraždily.
Ale celkově pro mě čtení bylo hrozně důležité, ten čtenářský zážitek mi připadal nejlepší na světě. Tak jsem chtěla taky něco tak božího dělat.

Kolem prolétne motorka, kterou Marla svrhla dolů ze schodů.

„Chce vraždit?“ ptám se nejistě.

„Chce jezdit dole, to ona tak dělá. Já zas dělám, že ke mně nepatří,“ směje se Petra.

Směje se i Marla, která mezitím slezla po schodech a s grácií šéfa Hells Angels naskočila opět na svého harleye. Teď vyráží mezi hipstery srážet ze stolů latéčka.

Jaké jsi měla dětství?
Vlastně celkem dobré. Takové normální, rozhodně se mi neděly nějaké strašné věci. Byla jsem takové to dítě, které si nechce moc hrát s ostatními, ale spíš ho baví být někde zalezlé a číst si. To začalo někdy od druhé třídy a pak už to bylo pořád.

Co se ti vybaví jako důležitá vzpomínka, zážitek?
Nedokážu říct, co je důležité. Pamatuju si toho spoustu. Mám totiž velmi dobrou paměť (zase to říkám, jako bych se chlubila, ale prostě mám) a taky můj táta hodně fotografoval, takže mám spoustu vzpomínek spojených s těmi fotkami. Je jich milion, hezkých zážitků i drobných křivd.
Co se týká spisovatelství, tak si vybavuju třeba to, když jsem si poprvé přečetla v Malém Bobešovi, jak umře dítě. Nebo pak mě napadají Tři mušketýři, oni taky nakonec umřou, aspoň někteří. To jsem hodně plakala. Taky si pamatuju, jak hrozně radostné pro mě bylo, když jsem zjistila, že si můžu v knihovně půjčovat knihy.

Mělo to nějaký důvod, že jsi byla tak uzavřená?
Asi jsem taková. A taky jsem neměla holčičí záliby. Ani jsem nesportovala. Tím jsem se taky vyřazovala z různých kolektivů. Ale když jsem byla starší, tak už jsem se s lidmi bavila, samozřejmě.

Jako že normálně bavila?
No normálně. Pořád jsem si četla, ale už jsem se tak asi od dvanácti let taky bavila s lidmi.

A jak to máš teď?
Teď? Mám kolem sebe pár kamarádek, ale s jinými lidmi se moc nebavím. Rozhodně ne s cizími. Nikdy ne. A je pro mě hrozně těžké poznat někoho nového.

To pro tebe ale musí být docela náročné, když jsi teď známá autorka, jezdíš na čtení, dáváš rozhovory…
Ze začátku to bylo strašné. Teď už jsem to trochu překonala. Autorská čtení mne už tak nestresují. Ale pořád mne to nebaví. Dokonce jsem přemýšlela, že bych z toho udělala koncept. Jako kdysi Krchovský. Že bych vůbec nikde nevystupovala a nedávala rozhovory.

A když sis na základní škole představovala, že budeš spisovatelkou, co tě na tom lákalo?
No že bych psala knihy.

Nechtěla jsi být slavná?
To asi taky. Asi mi připadalo super, že můžu napsat něco, co se bude líbit dalším lidem. Nikdy to nebylo tak, že niterně potřebuju psát. Asi to bylo stejné, jak když holky chtějí být zpěvačky nebo herečky. Asi jsem si myslela, že to taky obsahuje nějakou slávu. Ale nevím proč. Žádné spisovatele jsem osobně neznala.

Pamatuješ si, kterého spisovatele jsi osobně poznala jako prvního?
Ne, to ne. Vlastně asi to byl Petr Borkovec.
'
A co sis pomyslela?
To bylo takové legrační setkání, já jsem tehdy pracovala jako produkční a vezla jsem na natáčení jeho dceru, které dělal doprovod. Vím, že jsme se nějak dostali k psaní a já jsem trapně řekla, že píšu svou první knihu nebo že jsem ji dopsala, to už nevím. Vím, že jsem se cítila příšerně, že opravdovému spisovateli tady já, nějaká produkční z FAMU, říkám, že taky píšu.
A pak jsme se setkali na vyhlašování Ortenovy ceny a Petr Borkovec si mě pamatoval a přinesl mi jako dárek takového vycpaného ptáčka, kterého mám dodneška doma, teď aktuálně stojí na lednici.

Jak potom pokračovala tvoje spisovatelská kariéra na střední škole?
Nijak. Psala jsem si pro sebe, taky deník. Jediné, co jsem tehdy udělala, bylo, že jsem dala přečíst nějaké věci jednomu kamarádovi. Ten řekl, že je to dobré. Ale dál nic.
A pak jsem ve čtvrťáku zjistila, že existuje jakási FAMU, kde se dá studovat psaní, i když pro film. Ale tehdy jsem ještě nic neudělala. To až pak, když jsem studovala v Brně bohemistiku a historii a nebyla tam spokojená, jsem narychlo hledala jinou školu a na FAMU, protože je to umělecká škola, se dělaly přijímačky už v lednu, což mi přišlo lákavé — že bych už měla jinou školu a nemusela dodělávat ten prvák v Brně. Ale oni mě nevzali. Já jsem se na Brno stejně vykašlala a pak udělala přijímačky na bohemistiku v Praze.
Ještě před FAMU jsem si myslela, že vystuduju češtinu a pak budu prostě někde dělat korektorku nebo něco takového. I když ten spisovatelský sen tu byl pořád. Jen jsem s ním vůbec nic nedělala.

Proč ses na to vykašlala?
Na Brno jsem se vykašlala hlavně proto, že jsem tam měla jako druhý obor historii a to na mě bylo moc. Nerada to přiznávám, ale prostě jsem na to neměla. A na pražskou bohemistiku jsem se pak vykašlala, protože jsem byla líná studovat dvě školy najednou — tehdy jsem to totiž zkusila na FAMU podruhé, jen tak, už bez velkých očekávání, a oni mě vzali.

A jak spisovatelství bereš dnes? Přikládáš tomu ještě nějaký jiný význam, než že tě to baví?
Beru to i tak, že po sobě něco zanechám. Že tady po mně něco zůstane. To je pro mě hodně důležitý moment — že po sobě člověk zanechá něco jiného než jen vlastní existenci. Tohle mi připadá super, ať už to dopadne jakkoli, tak Zmizet pravděpodobně v nějakých čítankách bude. Nic víc jsem vlastně ani nechtěla. Asi jsem chtěla jenom přežít sama sebe.

Takže ani teď, když jsi matkou, nevidíš nějaký přesah svojí existence v Marle?
Ne. Samozřejmě je to úplně jiný level důležitosti. Pokusit se jí něco předat a tak. Ale že bych v tom viděla smysl života, to ne. To se nedá nic dělat.

Co tě na mateřství nejvíc překvapilo? Nebo nějak zasáhlo?
No já už jsem to trochu zažila se svým psem. Jasně, člověk si zvykne, že to tak je, že mám na starost nějakou bytost, která je pořád se mnou, ale stejně, čas od času je to takový neskutečný úžas, opravdu se to děje, tohle boží dítě je moje. Taková nesamozřejmost toho. A navíc ten krásný pocit, že obě ty bytosti mě z nějakého důvodu, Marla aspoň zatím a Pula to doufám vydrží až do konce života, mají nějak bezpodmínečně rády. Bez ohledu na okolní svět. V nějakém smyslu jsou prostě moje, no. Tak to je super samozřejmě. Ale s Marlou to za pár let přestane, to vím, na to se taky musím připravit.

Marla na motorce naráží do skleněných dveří. Odhazuje motorku a pokouší se dveře otevřít. Jsou minimálně čtyři metry vysoké, takže to pochopitelně nejde. Nalepí se na ně celým tělem. Pán v obleku, který se chce dostat dovnitř, velmi pomalu tlačí na madlo, aby ji neporazil. Když je konečně vevnitř a dveře se samy zavírají, Marla mezi ně strčí palec. Krátký výkřik střídá dlouhé ticho. Marla stojí s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima a nedýchá. Pak se ozve jekot tak intenzivní a na takové frekvenci, že i lógr z fairtradového kafe začne hipsterům předpovídat brzkou smrt.

„Dýchej, Mici, dýchej,“ Petra intenzivně fouká na zvolna otékající prst. Pak ho strkáme do skleničky s bublinkovou vodou. To Marlu zaujme a změní vlnovou délku svého naříkání na celkem snesitelný pláč.

Barman v tričku s výstřihem po pupek přináší čokoládové brownies. Kouká na něj smutně, jako by se s ním loučil. Vzhledem k tomu, že i v gládách váží třicet pět kilo, je jasné, že rafinovaný cukr nikdy neochutnal.

„To si ale celé do pusy nenarveš, Mici. To ne!“

Je sice už pozdě, ale je klid. Polovina brownies vězí v Marlině otevřené puse, druhá trčí ven. Odhaduji to tak na deset minut.

Když uvažuješ o tom, co budeš psát, přemýšlíš taky nad tím „jak“? Jakou to bude mít formu?
To vůbec. Nad formou, tak jak ty to myslíš, nepřemýšlím vůbec. Ale samozřejmě když třeba střídám vypravěče, tak si dávám pozor, aby v tom byl určitý systém. Aby každý měl nějaké odlišnosti. Ale takové to vnitřní zamyšlení dopředu, než začnu psát, nemám. Ne. Co se týká formy, prostě píšu. A nedokážu si představit, že bych mohla psát jinak

Takže jediné, nad čím přemýšlíš, je téma?
Ano.

A jak?
Když začínám, tak už mám většinou vymyšlený příběh. Hlavně konec, kam bych to chtěla dovést. Ale pak se stává, že se mi objeví v průběhu psaní nějaké drobnosti, které to nakonec změní. Když jsem začínala psát svou poslední knihu Pod sněhem, tak jsem si myslela, že se ty holky nikdy nedozví, že se jejich rodiče rozešli. Ani jsem si neplánovala, že se to celé bude odehrávat v jednom dni. A chvíli jsem si myslela, že se to všechno bude dít jenom v tom autě. Ale tahle kniha je víc něco jako proud vědomí, takže tam se nabízelo, že se to může v průběhu všechno změnit. V knize Zmizet bylo ale všechno dané a jasně promyšlené předem. To byl vždycky příběh jednoho dítěte, a ten jsem dodržela.

Ve Zmizet je taky zřejmé, o co ti šlo, co chceš příběhem říct. Kniha Pod sněhem je v tomto směru spíše otevřená, nedořečená…
To souhlasí.

Co bylo impulsem k tomu příběhu? Jak jsi našla téma?
To je mnoho věcí spojených dohromady. Původně to měly být jen tři sestry. Moje máma je ze tří sourozenců. Já jsem o tom ale moc nevěděla, jen mi uvízlo v hlavě, jak říkala, že dva jsou rada, tři jsou zrada. Že to je vždycky tak, že se dva spolčí proti třetímu. A to mně přišlo jako hrozně zajímavý motivm, ale víc jsem to nezkoumala.
A když jsem nad tím pak přemýšlela dál, tak mi z toho zůstaly jen ty tři ségry.
Dalším z impulsů byla náhodně zaslechnutá písnička od Chinasky, kde se zpívá, že nějaké tři holky jednou autem. Když jsem to zaslechla, říkala jsem si: hm, zajímavé, holky jedou autem. Tak z takových jakoby náhodných momentů se pak skládá nápad, který rozepíšu. Ale jak jsem říkala — před tím, než začnu psát, si to ještě celé dám v hlavě dohromady, aby ten příběh byl co nejjasnější.

Jak to bylo v případě tvé knihy pro děti Bertík a čmuchadlo?
Tam to bylo podobné. Na začátku mne napadlo slovo čmuchadlo. A pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi přemýšlela o takovém nadpřirozeném zvířeti, které by pomáhalo nějakému dítěti řešit problémy. A to se mi propojilo. Pak jsem domyslela příběh o klukovi, který má rozvedené rodiče.

Umožnilo ti to psaní pro děti říct něco jiného, než když píšeš pro dospělé?
Především je to didaktičtější a taky to má dobrý konec. To v knihách pro dospělé nedělám. Vlastně jsem chtěla, aby dětský čtenář, který se případně potýká ve svém životě s něčím podobným (že třeba musí žít s někým, koho nemá rád), věděl, že se na to může podívat i z jiné stránky. Že to nemusí být všechno jen špatné. Ale taky jsem musela trochu zjednodušit to myšlení. I věty, aby byly kratší. Na druhou stranu ten styl je asi dost podobný tomu, co píšu pro dospělé.

Máš nějaké zprávy, jak na to děti reagovaly?
Mám, dobré. Ale to on mi nikdo neřekne, kdyby se mu to nelíbilo. Nemyslím, že by mi lidi chtěli říkat: Teda ta vaše kniha byla příšerná.

Na čem ti při psaní vlastně nejvíc záleží? Na reakcích čtenářů? Prodeji? Pozitivních kritikách?
Pro mě je nejvíc asi ta literární cena. Nebo kritiky. Ale zase kdybych měla dobré kritiky a prodala pět kusů, tak bych asi taky nebyla šťastná. To by mě dost štvalo. Když jsem začínala psát, tak mne nikdy nenapadlo, že by to mohla být otázka peněz. S tím jsem nikdy nepočítala. A ani teď to nedělám proto, abych si vydělala na barák. Ale nějaké peníze z toho jsou.

Ale neživí tě to.
To ne. To bych asi musela psát víc. A to už by mě potom asi nebavilo, protože bych byla pod tlakem, že musím honem psát a vydávat, a měla strach, jestli se to bude prodávat. A to nechci. Protože jedna z těch věcí, co mne na psaní baví, je to, že si to můžu řídit sama. Že se nemusím na nic ohlížet. A navíc mne baví i moje druhá práce, když dělám dramaturgii seriálu Ulice. Tak by mi bylo líto, že bych o to třeba přišla.

Co tě na dramaturgování toho nekonečného seriálu baví? Není to pořád dokola, vymýšlet, kdo s kým ještě nespal?
Dobré je, že já to nevymýšlím, mám na starost jen dramaturgii, takže spíš plivu na nápady ostatních. Ne, to myslím trochu v nadsázce. Ale pravda je, že by mě nebavilo to vymýšlet. Občas říct nějaký nápad, to mě nijak nevysiluje. Ale podstata mé práce to není.

Co tě teda baví na tom, co děláš?
Baví mě být součástí toho týmu, celá Ulice mě celkem (v rámci žánru) baví a taky ráda dramaturguju.

Zpět k literatuře — když bych tě vzal za slovo, že největší úspěch je cena Magnesia Litera, znamená to, že když už ji máš, tak už po ničem dalším moc netoužíš?
To ne. Ale zase po čem tady, viď. A nepřijde mi možné, že bych dosáhla nějakého úspěchu v zahraničí.

Proč?
Já nevím. Na to mám asi málo zajímavá témata, nebo nevím. To bych pak musela začít kalkulovat a přemýšlet o tom, co chtějí číst v zahraničí od českého autora, a to mě nebaví. Já si chci témata volit sama. To by mi přišlo jako omezení. Když si promýšlím, o čem budu psát, tak taky nemyslím na čtenáře, jestli mu to bude připadat jako dost zajímavé nebo atraktivní.

A nad čím teď přemýšlíš?
Teď mám v hlavě jedno téma. Zase je to o dětech. O dětech, které vychovávají víc prarodiče než rodiče.

Zase o dětech? Čím tě to tak láká?
Mně se to nějak dobře píše. Je pro mne snadné si představit ty reakce, to, že cítím a prožívám svět okolo jako desetiletý kluk. Nebo holka. Dítě kolem deseti je pro mne nejzábavnější. Proto mi šel ten Bertík tak snadno. A o třicetiletých ženských taky nemůžu říct, že by byly těžké. Ale třeba čtyřicetiletý chlápek, to bych asi neuměla. Staré lidi už pak taky umím. Děti mě baví nejvíc.

Co je na tom dětském pohledu specifického?
Asi ta kombinace toho, co už děti o světě vědí, a toho, co zatím ne. Určitá naivita, důvěřivost. Taky mne baví rodinné vztahy. A děti ještě neřeší partnerské vztahy, ty mne baví o trochu míň. Zajímají mě sourozenecké vztahy a pak taky vztah k rodičům.

Marla polkne polovinu brownies, která se jí vešla do pusy, a pokouší se tam nacpat i tu druhou. Většina zůstává na obličeji kolem. Pak se sápe po skleničce. Strká do ní palec a pak i celou ruku. Tu zdravou.

„Už je to dobré?“

Marla rezolutně zavrtí hlavou.

„Není?“

„Koáče,“ řekne Marla.

„Vždyť už jsi jeden snědla. Nechceš bonbón? Já ti dám tady medvídka, jo? Koukej na to, gumoví medvídci a stojí sedmdesát korun,“ obrací se na mě. „Nechceš taky jednoho, když je to tak dobré?“

Beru si rovnou dva, když je to tak drahé.

„To je úplně něco jiného než brněnské haribáče.“

Když bych se vrátil ještě k tomu psaní pro dospělé, ptát se tě na veřejnou roli spisovatele asi nemá moc cenu, že?
To moc ne.

Na druhou stranu ses docela jasně vyjadřovala k tomu, že nemáš ráda seriál Vyprávěj a nejsi pro zákaz heren…
To bylo hrozně zvláštní. Oni mne požádali z nějakého serveru proti hazardu nebo tak něco, abych odpověděla na nějaké otázky. A já jsem jim říkala, že to nemá cenu, že jim to k ničemu nebude, ale oni chtěli, abych to stejně napsala, tak jsem odpověděla, že obecně k tomu nedokážu nic říct, ale že chci, aby ta „moje“ herna byla zachovaná, protože tam je přes den klid, můžu tam psát, může se tam kouřit a mají sortiment nápojů, které při práci piju. Není to tak, že bych sama měla potřebu se k něčemu vyjadřovat.

Ale stejně je to takový celkem jednostranný postoj k těm hernám…
Jasně, že jo. Herny jsou zlo, ale na druhou stranu má podle mě společnost k řešení větší problémy než zákaz heren. Já o tom opravdu moc nevím a ani vědět nechci. Nebo nemusím. To je ale dneska děsně těžké říkat. A já se snažím nedávat najevo, že mě moc věcí nezajímá. Mě ty herny vlastně vůbec nezajímají. Mně je úplně jedno, že si tam někdo ničí život, a je mi jedno, jestli to zakážou, nebo ne. A takový pohled mám na mnoho společenských problémů. Tak se snažím k nim nevyjadřovat, protože tomu nerozumím a ani rozumět nechci. Já prostě nechci věnovat čas tomu, abych si něco přečetla a utvořila si nějaký kvalifikovaný názor. Na to nemám čas ani chuť. Je jasné, že se na takového člověka lidi dívají jako na ignoranta. Proto se tomu normálně vyhýbám. Proto to taky v mých knihách vůbec není.

Není to ale přece jenom součást života? Vždyť sleduješ internet, jsi aktivní na Facebooku, tak jsi přirozeně konfrontována s událostmi v politice a ve společnosti, ať chceš nebo ne.
To jo. Já třeba vím, že probíhá nějaký konflikt na Ukrajině a že to není hezké, ale vůbec, vůbec nevím, co se tam konkrétně děje. Kdyby teď někdo přišel a chtěl, abych mu to vysvětlila, tak naprosto nevím, co bych řekla. Já vím, že je Putin hrozný zmetek, ale nic moc víc…

A to víš odkud, že je Putin zmetek?
Tak asi nějaké základy si přečtu. Ale právě že jenom na Facebooku. A taky často jenom titulky, už to ani nerozkliknu. Spíš se řídím podle toho, co kdo sdílí. A pak mám na tohle Tomáše (Tomáš Baldýnský, bývalý partner Petry Soukupové a otec Marly, pozn. red.), který mi to vždycky vysvětlí, a potom kamarádku Terezu Šídlovou, která dělala v novinách zahraniční politiku, ta mi taky něco říká. Z těchto dvou zdrojů si tvořím většinu názorů na společenskou a politickou situaci. Takže to vím z Facebooku a pak od několika blízkých, jejichž názorů si vážím.

Co tě na Facebooku baví?
Že se tam pořád něco děje. Že je pořád něco nového. Ačkoli to většinou není moc zábavné. A taky mě to socializuje. Aspoň vím něco o lidech. Teda aspoň to, co předstírají, že jsou. A taky je to hlavní informační médium, když se zřítí letadlo, tak to vím z Facebooku, protože se na zprávy nedívám.

Tomu fakt nerozumím. Jak bez toho můžeš žít?
Normálně. Nevím. Taky o tom vedeme s Tomášem už roky debaty, proč jsem takový ignorant. Já mu vždycky vysvětluju, že vynakládám takové úsilí na přemýšlení o lidských vztazích, že už pak nemám kapacitu na nic jiného. Ale to je samozřejmě jenom taková výmluva, protože mám času dost. Spíš je to taková obrana, protože mě velké společenské problémy strašně deprimují. Protože pak vidím, jak je svět v prdeli, jak je vlastně všechno v prdeli a jediné, co má smysl, je zabít se, protože člověk nikdy nic nemůže zlepšit. To, že začneš být vegan, žádné zvíře nezachrání. Že přestaneš nosit levné hadry z Háemka, taky žádné dítě z Bangladéše z fabriky nezachrání. Že z toho systému vystoupit nemůžeš nebo ne tak, aby to bylo opravdu k něčemu. Neodstěhuju se do pustiny a nebudu hospodařit sama, pěstovat si obilí na mouku a mít krávy na chov a nepřestanu jezdit autem, protože těžba ropy ničí zemi, a nebudu nosit oblečení z charity a učit dítě doma a nebudu mu kupovat hračky, které jsou vyrobené v Číně, a tak dále, je toho milion a zlatá střední cesta neexistuje. Tak, do prdele, co máš jako dělat?! A když o tom začnu přemýšlet, jsem hrozně rychle paralyzovaná tou bezmocí. Já to nedokážu jenom vnímat a mluvit o tom, mě se to hrozně dotýká. Takže už to nevyhledávám, protože nechci být paralyzovaná, jak je celý vesmír v hajzlu. Vesmír asi ne. Celá západní společnost. Východní asi taky. Nevím. Jediné, co můžeš udělat, je vychovat dobře dítě. Ale co je to „dobře“?
A stejně, co můžeš změnit? Možná těmi knížkami můžeš dát někomu dobrý pocit na půl hodiny. Kdybych uměla operovat srdce, tak bych byla jistě užitečnější.
Ale to neumím, umím jenom psát. Přemýšlením o společnosti nikomu nepomůžu, kdežto tím psaním třeba, doufám, jo.

Marla, která mezitím zapomněla na palec a odrachotila na svém harleyi k vitríně, kde jsou „koáče“, se teď vrací s podivně provinilým výrazem. Klopí oči, přešlapuje, cumlá si prst.

Pětatřicetikilový barman je najednou pryč. Myslím na nejhorší — kde vzala Petra inspiraci k povídce o vraždících dětech?

„Mici, ty ses pokadila, co?“

Ulevilo se mi.

Petra bere Marlu láskyplně za ruku a vypadá to fakt dojemně, jak jdou spolu tou obrovskou mramorovou halou někam, kde se přebaluje.