Co je psáno v knihách
Harper’s Bazaar | 12. 1. 2011 | rubrika: U jednoho stolu | strana 98 | autor: ŠÁRKA SCHMIDTOVÁ
A také kdo ty nejnovější píše? Tri ženy odkrývají život i myšlení současných spisovatelek...
Čtete?
Petra: Snažím se, ale kvůli práci mám na to dost málo času. Šanci mám, když jsem nemocná, třeba teď na podzim jsem toho přečeda docela dost.
Hana: Já čtu v nárazech. Mám období, kdy knížku nedám téměř z ruky, a pak zase nějaký čas nečtu.
Radka: Čtu. Něco dokonce číst musím, třeba současnou německou literaturu, kvůli překladům – a vlastně i českou, protože se na mne obracejí zahraniční vydavatelství s tím, co bych jim doporučila. Čtu i proto, že sama píšu recenze.
Co nejraději čtete, prozradíte nám?
Hana: Perské básníky, ti mne baví - třeba Haféz nebo Rumi... k těm se pořád vracím. A pale si ráda čtu o kvantové fyzice. Líbí se mi, když někdo umí o něčem takovém psát populární formou, jak se říká „aby to mohly číst i uklízečky". Třeba takový Elegantní vesmír od Briana Greenea je skvělý!
Radka: Trend tímto směrem pozoruji i já – chceme se dozvědět něco víc, třeba o fyzikálních zákonitostech, ale tak, abychom to pochopili. U nás je vynikající Markéta Banková. V posledních měsících se její jméno spojuje hlavně s knížkou Straky v říši entropie, což je beletristická kniha bajek inspirovaná právě fyzikálními zákony.
Petra: Já nejvíc čtu současnou anglo-americkou prózu, baví mne edice Světová knihovna Odeon. Jsou to knihy, které bývají v zemích svého původu oceněné, takže mám určitou jistotu, že jsou dobré.
Radka: Když si chci odpočinout, vezmu do ruky knížky pro děti, které čte moje dcera nebo syn. Anebo jsem se nedávno potřebovala dozvědět – kvůli práci –, co je to vlastně čas... Zjistila jsem si o něm všechno možné, třeba kdy se zahušťuje a kdy ne a proč se něco takového děje v životních obdobích jednoho člověka, stejně jako v průběhu historie. K tomu času - vůbec jsem výraz zahušťování času nenašla na netu, není pro to jiný výraz?
Jak nahlížíte na dnešní dobu? Já sama jsem překvapeně zjistila, že si do postele beru notebook a ne knihu...
Petra: Já si beru notebook do postele každý večer... Když si v deset hodin lehnu a jsem unavená, už se mi nechce začínat číst. A nevidím na notebooku v posteli nic nemístného. Já v posteli někdy i píšu.
Hana: S notebookem do postele nechodím. Je v pracovně a občas se se mnou přemisťuje, ale ne do ložnice. Mám i období, kdy žiju bez notebooku, počítače, telefonu a čím jsou delší, tím je to lepší, protože až tak po měsíci, po dvou přestanou fungovat „dálkové ovladače" a najednou je člověk úplně někde jinde. Ale „odpojit se" v civilizaci je podstatně těžší, sice se mi to povedlo na dva, tři týdny, ale to je málo.
Radka: Jde o to odpojit se mentálně. Snadněji se píše, když můžete odjet na stipendium nebo úplně zmizet, ale to nejde. V praktickém životě, když se staráte o děti, o rodinu, se těžko odpojujete – pak se musíte naučit stanovit si čas, kdy se absolutně soustředíte na práci. A, mimochodem, notebook bych si já do postele nevzala...
Myslíte si, že má literatura jako tištěné médium budoucnost?
Petra: O tištěné knihy se nebojím. A jestli málo lidí čte, pak mohou elektronické knihy dopomoci k tomu, aby víc četli, což mi připadá jedině dobře. Ale kniha jako taková je krásná věc a nemám strach, že by se knihy v budoucnu přestaly vyrábět a kupovat.
Radka: Lidé sice čtou, ale kolik jich má metaforické myšlení? O skutečnou literaturu strach nemám. Ale v jaké formě bude, jestli tištěné nebo elektronické, o to už nejde, jde o základ, o její obsah. A ten nezmizí.
Hana: Zas tak moc do hloubky se tím nezabývám, tím myslím, že bych si kladla otázku: Má literatura budoucnost, nebo nemá? Lidí, kteří si knihy kupují a čtou je, je stále obrovské množství. Přišel Harry Potter a začaly číst i děti, které potřebují fenomény. Ale zase na druhé straně jsou tady kultury, které žádnou psanou formu sdělení svých příběhů nemají a přesto je v nich úžasná hloubka, nádhera.
Co je to „skutečná literatura“?
Radka: Jak bych to vysvětila... Víme, že všechno už bylo napsáno. Existuje pár knih, ve kterých jsou základní situace popsány, a na nás je propátrávat je v době, ve které žijeme a která s sebou nese další věci. V Česku vychází ročně osmnáct tisíc knih, to je obrovské množství. Někdy je to jen spousta popsaného papíru, jindy jde o konzumní zboží. A pak jsou tady knížky, u kterých cítíte, že musely být napsány, že je něco za nimi. A to je energie, kterou ničím nenahradíte.
Všechny tři jste získaly některou z cen Magnesia Litera. Co pro vás znamenala? Víc prodaných knih?
Petra: Samozřejmě jsem měla radost, a cena mi hlavně opravdu hodně pomohla v prodeji. Do té doby se prodalo asi dva tisíce kusů, po Magnesii pak během půl roku dosáhl prodej deseti tisíc.
Hana: Podobně to vypadalo i u mne. Pro knihu byla cena určitě úžasný přínos, dostala se tak mezi lidi a její prodeje se zvýšily.
Radka: U obou knížek cena pomohla. Pokud jde o Peníze od Hidera, tak ta první ocenění dostala v zahraničí, teprve pak u nás. Knížka tu vyšla už ve : třech vydáních, teď i jako paperback a kromě toho se prodává ve čtrnácti jazycích. A cena Magnesia Litera velice pomohla i knize o Petru Léblovi, což je takový svérázný román... Někteří lidé to vnímají tak: „Dostala cenu, tak si ji jdu koupit.“ A je dobře, že to tak je.
Jak Hana, tak Radka nakousla ve své oceněné knize židovské téma. Proč?
Radka: Je to trošku jinak. Byla to moje třetí kniha a v té době jsem řešila, jestli se odsud odstěhuji, nebo ne. A tak jsem si řekla, že si to tady v Čechách, kde jsem se narodila a žiju tady, pokusím zmapovat. Začala jsem psát příběh ženy v mužském světě a na něj se nabalily věci, které se tady dějí. Zvolila jsem si hrdinku, která je Židovkou, ale neví o tom, v německy mluvící rodině, která zjišťuje, že je všechno nějak špatně. A ona netuší proč, jen cítí, že všem překáží... Téma jsem vybrala proto, že stále existují tabu, která se týkají určitých dějinných událostí. Obecně je to modelová situace, která vypovídá o tom, že ti zamindrákovaní si vždycky oběť najdou. I proto je kniha úspěšná i v jiných zemích.
Hana: Téma jsem si nevybrala, vždycky jsem měla pocit, že mne nějak obsadilo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych psala o holokaustu nebo o koncentračních táborech - a nakonec jsem se tomu věnovala a úplně jsem na tom ulída. Když procházíte archivy a mluvíte s lidmi, kteří to zažili, dostanete se až skoro do změněného stavu vědomí. To téma bylo skoro až nechtěné dítě, které si člověk pověsí na krk a dokud se mu nezačne věnovat, nemá šanci uniknout - ale asi jsem si tím musela projít.
A kde jste hledala svoje téma pro oceněnou knihu Zmizet vy, Petro?
Petra: Myslím si, že moje věci jsou různé varianty toho, jak spolu lidé v rodinách koexistují, jaké dělají chyby a co z toho může vyplynout. Zmizet jsou tři velmi staré náměty, vím, že třeba námět k první povídce jsem napsala poprvé už na základní škole. Pak se postupně vyvíjel a měnil. Takže se mi těžko říká, kde hledám téma, když jsem ho našla už někdy před patnácti lety. Nejspíš v mezilidských vztazích.
Jak vůbec hledáte téma pro novu knihu nebo divadelní hru?
Petra: To se takhle těžko řekne. Téma je, myslím, dané, vždycky budu psát o vztazích mezi blízkými lidmi, nejčastěji v rámci rodiny. Asi proto, že mě to zajímá nejvíc. A co se týče konkrétností, už dávno před tím, než chci začít psát, nejspíš ještě když píšu předešlou věc, mě napadne nějaká drobnost, kterou pak promýšlím.
Ale kdy mě co napadne, na to nemám žádný klíč, který bych tu mohla popsat.
Mají vaše knihy autobiografické prvky?
Radka: Všechny mají něco ze mne. Všechny jsou fiktivní, ale člověk do nich zakomponuje sám sebe, to, jak myslí, vnímá, co v sobě nosí... V tomto smyslu ano. Ale vyloženě autobiografické nejsou. I když v divadelní hře Spací vady možná něco ze mě je... Paradoxně jsem ve středním věku, kdy většina prozaiků sáhne po autobiografických prvcích, a i já jsem si řekla, že už jsem si něco odžila a už bych mohla něco použít. Ale zabalila jsem to do příběhu tří postav, které také píší, a jsou to ženy, a když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že tam něco ze mne bude.
Hana: Zvuk slunečních hodin rozhodně není autobiografická kniha, druhá do určité míry ano, protože jsou v ní příběhy mých přátel, lidí z rodiny a některý je snad dokonce můj. A třetí, Nebe nemá dno, je čistě autobiografická, je to poprvé, co jsem sebrala odvahu do toho jít. Docela mi trvalo, než jsme se rozhodla přiznat, že je to můj příběh.
Petra: V mých příbězích jsou autobiografické prvky v drobnostech, v tom, jak postavy mluví, v gestech lidí... to si do nich ze „skutečného života" beru. Ale téma a příběh jsou vymyšlené. Ale využívám třeba atmosféru, kterou jsem zažila.
Co vám při psaní pomáhá, co vás inspiruje?
Petra: Pro mne je důležité vidět místa, kde se děj odehrává. A to jak exteriéry, města, ale hlavně pak interiéry. Třeba byty, ve kterých jsem někdy byla. Ani nemusí být na stránkách knihy popsané, ale já si potřebuju představovat, jak se v nich lidé pohybují, co vykonávají, jak to tam vypadá.
Radka: Já si nejdříve musím osahat situace, které mne zajímají, ale které si vymyslím a jsou fiktivní a teprve pak dodávám děj. Ale konkrétní situace mne ruší.
Hana: Já to mám někde mezi. Pro mne znamená velký rozdíl, jestli vycházím ze svého života, z drobností, které znám a na ně nasadím příběh - což je moje první kniha. Která je vymyšlená. Tehdy pro mne byla důležitá atmosféra, do které se promítaly i pocity, které jsem zažívala jako dítě. A pak je pro mne při psaní hodně důležitá hudba. Ta mne inspiruje a dostává do atmosféry. Když jsem třeba psala v prvním románu o Indii, tak jsem si k tomu pouštěla muziku, která mne startovala a před očima se mi odvíjel celý film - a pak jsem byla schopna dokonale popsat danou atmosféru.
Radka: Když píšu, také se někdy identifikuji s některou z postav, z její pozice pak propátrávám tu cestu, kudy jdu. Peníze od Hitlera jsem psala tři roky a po té době jsem se už málem podepisovala Gita Lauschmannová!
Tři roky?! Tak dlouho se píše knížka?
Radka: I déle, Lébla jsem psala osm let – ale také jsem od něho utíkala.
Hana: To se nedá takhle jednoznačně určit. Nigerijský spisovatel Wole Soyinka, úžasný člověk, který strávil dlouho dobu ve vězení, řekl, že on píše pořád. I když nemá tužku a papír, stačí, že se v něm něco děje a že v něm uzrává nějaký příběh. Pro něj to znamená, že píše pořád.
Radka: Ano, je to tak, příběhy uzrávají a napsání knihy je až ta poslední fáze.
Petra: Když už začnu psát, víc jak rok to v mém případě není. A to ještě proto, že mám kromě psaní knih i jinou práci. Když tomu tak ještě nebylo, K moři jsem měla za tři měsíce.
Musí mít spisovatel bohatou fantazii nebo je to jen řemeslo?
Petra: Nemyslím, že by se to vylučovalo. Ideální je mít bohatou fantazii, ale myslím, že je výhodné brát to jako řemeslo. Pro mě psaní není žádné vyšší poslání, ani žádná životní nutnost vypsat něco, co mě trápí či zajímá. Je to normální práce.
***
O LITERÁRNÍCH CENÁCH
* Jejich nejdůležitějším úkolem je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy. V případě naší Magnesie Litery bez omezení a bez ohledu na žánry. Proto je ocenění rozvrženo do devíti kategorií -Litera za nakladatelský čin. Litera za překladovou knihu. Litera za populárně naučnou literaturu, Litera pro objev roku, Litera za poezii, Litera za prózu, Litera za dětskou knihu, Litera za přínos české literatuře a hlavní cena Magnesia Litera za knihu roku. Součástí ocenění je i finanční prémie spojená s hlavní cenou, a to dvě stě tisíc korun.
* Na přebalech knih v poslední době najdeme stále častěji odkazy na některou ze světových cen, pakliže ji ta která kniha dostala, proto vězte, že...: Jednou z nejznámějších a nejprestižnějších cen je Nobelova cena za literaturu. Je jednou z pěti Nobelových cen, udělovanou, dle závěti Alfreda Bernharda Nobela, „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru". Jediným Čechem, jemuž byla udělena, je Jaroslav Seifert. * Pulitzerova cena je americké žurnalistické a umělecké ocenění. Jejím zakladatelem je americký židovský novinář maďarského původu Joseph Pulitzer. V současné době obsahuje jednadvacet kategorií. Cena za beletrii je udělována jen americkým prozaikům a oceněné dílo by se mělo převážně zabývat životem v USA.
* Booker Prize neboli Bookerova cena je prestižní cena za literaturu udělovaná britskými novináři, vydavateli, literárními kritiky a jinými osobnostmi. Jejím laureátem se každý rok může stát prozaik či prozaická pocházející z Velké Británie nebo kterékoli bývalé britské kolonie. Nemůže ji získat romanopisec amerického původu. Jde zřejmě o mstu Britů za stejný postup Američanů u Pulitzerovy ceny.
* Goncourtova cena je nejvýznamnější francouzská literární cena. Vznikla na základě závěti Edmonda de Goncourta, v níž ustanovil zřízení desetičlenné akademie, která každoročně vybírá nejvýznamnější román francouzské literatury.
SEŠLY SE.
* Pozvání k jednomu stolu přijaly Hana Androniková, která se literatuře věnuje jedenáct let. Její debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Dalšími jejími knihami jsou Srdce na ulici a Nebe nemá dno. Radka Denemarková dříve působila mimo jiné také jako scenáristka a dramaturgyně Divadla Na zábradlí. Je autorkou studií i románů - Sám sobě nepřítelem, A já pořád kdo to tluče. Peníze od Hitlera (za ten dostala cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2007) a Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (oceněný v roce 2009). Je také překladatelkou. Petra Soukupová získala cenu Magnesia Litera 2009 v kategorii Kniha roku za triptych povídek Zmizet. Cenu Jiřího Ortena před tím získala za debut K moři. „To téma bylo skoro až nechtěné dítě, které si člověk pověsí na krk... a nemá šanci uniknout' „Vždy budu psát o vztazích mezi blízkými Lidmi, nejčastěji v rámci rodiny - to mě zajímá nejvíc...
Líčila a česala: Lucie Babičková; styling Klára Potůčková
Foto autor | Foto: Dan Sklenář
O autorovi | Připravila: Šárka Schmidtová
Harper’s Bazaar | 12. 1. 2011 | rubrika: U jednoho stolu | strana 98 | autor: ŠÁRKA SCHMIDTOVÁ
A také kdo ty nejnovější píše? Tri ženy odkrývají život i myšlení současných spisovatelek...
Čtete?
Petra: Snažím se, ale kvůli práci mám na to dost málo času. Šanci mám, když jsem nemocná, třeba teď na podzim jsem toho přečeda docela dost.
Hana: Já čtu v nárazech. Mám období, kdy knížku nedám téměř z ruky, a pak zase nějaký čas nečtu.
Radka: Čtu. Něco dokonce číst musím, třeba současnou německou literaturu, kvůli překladům – a vlastně i českou, protože se na mne obracejí zahraniční vydavatelství s tím, co bych jim doporučila. Čtu i proto, že sama píšu recenze.
Co nejraději čtete, prozradíte nám?
Hana: Perské básníky, ti mne baví - třeba Haféz nebo Rumi... k těm se pořád vracím. A pale si ráda čtu o kvantové fyzice. Líbí se mi, když někdo umí o něčem takovém psát populární formou, jak se říká „aby to mohly číst i uklízečky". Třeba takový Elegantní vesmír od Briana Greenea je skvělý!
Radka: Trend tímto směrem pozoruji i já – chceme se dozvědět něco víc, třeba o fyzikálních zákonitostech, ale tak, abychom to pochopili. U nás je vynikající Markéta Banková. V posledních měsících se její jméno spojuje hlavně s knížkou Straky v říši entropie, což je beletristická kniha bajek inspirovaná právě fyzikálními zákony.
Petra: Já nejvíc čtu současnou anglo-americkou prózu, baví mne edice Světová knihovna Odeon. Jsou to knihy, které bývají v zemích svého původu oceněné, takže mám určitou jistotu, že jsou dobré.
Radka: Když si chci odpočinout, vezmu do ruky knížky pro děti, které čte moje dcera nebo syn. Anebo jsem se nedávno potřebovala dozvědět – kvůli práci –, co je to vlastně čas... Zjistila jsem si o něm všechno možné, třeba kdy se zahušťuje a kdy ne a proč se něco takového děje v životních obdobích jednoho člověka, stejně jako v průběhu historie. K tomu času - vůbec jsem výraz zahušťování času nenašla na netu, není pro to jiný výraz?
Jak nahlížíte na dnešní dobu? Já sama jsem překvapeně zjistila, že si do postele beru notebook a ne knihu...
Petra: Já si beru notebook do postele každý večer... Když si v deset hodin lehnu a jsem unavená, už se mi nechce začínat číst. A nevidím na notebooku v posteli nic nemístného. Já v posteli někdy i píšu.
Hana: S notebookem do postele nechodím. Je v pracovně a občas se se mnou přemisťuje, ale ne do ložnice. Mám i období, kdy žiju bez notebooku, počítače, telefonu a čím jsou delší, tím je to lepší, protože až tak po měsíci, po dvou přestanou fungovat „dálkové ovladače" a najednou je člověk úplně někde jinde. Ale „odpojit se" v civilizaci je podstatně těžší, sice se mi to povedlo na dva, tři týdny, ale to je málo.
Radka: Jde o to odpojit se mentálně. Snadněji se píše, když můžete odjet na stipendium nebo úplně zmizet, ale to nejde. V praktickém životě, když se staráte o děti, o rodinu, se těžko odpojujete – pak se musíte naučit stanovit si čas, kdy se absolutně soustředíte na práci. A, mimochodem, notebook bych si já do postele nevzala...
Myslíte si, že má literatura jako tištěné médium budoucnost?
Petra: O tištěné knihy se nebojím. A jestli málo lidí čte, pak mohou elektronické knihy dopomoci k tomu, aby víc četli, což mi připadá jedině dobře. Ale kniha jako taková je krásná věc a nemám strach, že by se knihy v budoucnu přestaly vyrábět a kupovat.
Radka: Lidé sice čtou, ale kolik jich má metaforické myšlení? O skutečnou literaturu strach nemám. Ale v jaké formě bude, jestli tištěné nebo elektronické, o to už nejde, jde o základ, o její obsah. A ten nezmizí.
Hana: Zas tak moc do hloubky se tím nezabývám, tím myslím, že bych si kladla otázku: Má literatura budoucnost, nebo nemá? Lidí, kteří si knihy kupují a čtou je, je stále obrovské množství. Přišel Harry Potter a začaly číst i děti, které potřebují fenomény. Ale zase na druhé straně jsou tady kultury, které žádnou psanou formu sdělení svých příběhů nemají a přesto je v nich úžasná hloubka, nádhera.
Co je to „skutečná literatura“?
Radka: Jak bych to vysvětila... Víme, že všechno už bylo napsáno. Existuje pár knih, ve kterých jsou základní situace popsány, a na nás je propátrávat je v době, ve které žijeme a která s sebou nese další věci. V Česku vychází ročně osmnáct tisíc knih, to je obrovské množství. Někdy je to jen spousta popsaného papíru, jindy jde o konzumní zboží. A pak jsou tady knížky, u kterých cítíte, že musely být napsány, že je něco za nimi. A to je energie, kterou ničím nenahradíte.
Všechny tři jste získaly některou z cen Magnesia Litera. Co pro vás znamenala? Víc prodaných knih?
Petra: Samozřejmě jsem měla radost, a cena mi hlavně opravdu hodně pomohla v prodeji. Do té doby se prodalo asi dva tisíce kusů, po Magnesii pak během půl roku dosáhl prodej deseti tisíc.
Hana: Podobně to vypadalo i u mne. Pro knihu byla cena určitě úžasný přínos, dostala se tak mezi lidi a její prodeje se zvýšily.
Radka: U obou knížek cena pomohla. Pokud jde o Peníze od Hidera, tak ta první ocenění dostala v zahraničí, teprve pak u nás. Knížka tu vyšla už ve : třech vydáních, teď i jako paperback a kromě toho se prodává ve čtrnácti jazycích. A cena Magnesia Litera velice pomohla i knize o Petru Léblovi, což je takový svérázný román... Někteří lidé to vnímají tak: „Dostala cenu, tak si ji jdu koupit.“ A je dobře, že to tak je.
Jak Hana, tak Radka nakousla ve své oceněné knize židovské téma. Proč?
Radka: Je to trošku jinak. Byla to moje třetí kniha a v té době jsem řešila, jestli se odsud odstěhuji, nebo ne. A tak jsem si řekla, že si to tady v Čechách, kde jsem se narodila a žiju tady, pokusím zmapovat. Začala jsem psát příběh ženy v mužském světě a na něj se nabalily věci, které se tady dějí. Zvolila jsem si hrdinku, která je Židovkou, ale neví o tom, v německy mluvící rodině, která zjišťuje, že je všechno nějak špatně. A ona netuší proč, jen cítí, že všem překáží... Téma jsem vybrala proto, že stále existují tabu, která se týkají určitých dějinných událostí. Obecně je to modelová situace, která vypovídá o tom, že ti zamindrákovaní si vždycky oběť najdou. I proto je kniha úspěšná i v jiných zemích.
Hana: Téma jsem si nevybrala, vždycky jsem měla pocit, že mne nějak obsadilo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych psala o holokaustu nebo o koncentračních táborech - a nakonec jsem se tomu věnovala a úplně jsem na tom ulída. Když procházíte archivy a mluvíte s lidmi, kteří to zažili, dostanete se až skoro do změněného stavu vědomí. To téma bylo skoro až nechtěné dítě, které si člověk pověsí na krk a dokud se mu nezačne věnovat, nemá šanci uniknout - ale asi jsem si tím musela projít.
A kde jste hledala svoje téma pro oceněnou knihu Zmizet vy, Petro?
Petra: Myslím si, že moje věci jsou různé varianty toho, jak spolu lidé v rodinách koexistují, jaké dělají chyby a co z toho může vyplynout. Zmizet jsou tři velmi staré náměty, vím, že třeba námět k první povídce jsem napsala poprvé už na základní škole. Pak se postupně vyvíjel a měnil. Takže se mi těžko říká, kde hledám téma, když jsem ho našla už někdy před patnácti lety. Nejspíš v mezilidských vztazích.
Jak vůbec hledáte téma pro novu knihu nebo divadelní hru?
Petra: To se takhle těžko řekne. Téma je, myslím, dané, vždycky budu psát o vztazích mezi blízkými lidmi, nejčastěji v rámci rodiny. Asi proto, že mě to zajímá nejvíc. A co se týče konkrétností, už dávno před tím, než chci začít psát, nejspíš ještě když píšu předešlou věc, mě napadne nějaká drobnost, kterou pak promýšlím.
Ale kdy mě co napadne, na to nemám žádný klíč, který bych tu mohla popsat.
Mají vaše knihy autobiografické prvky?
Radka: Všechny mají něco ze mne. Všechny jsou fiktivní, ale člověk do nich zakomponuje sám sebe, to, jak myslí, vnímá, co v sobě nosí... V tomto smyslu ano. Ale vyloženě autobiografické nejsou. I když v divadelní hře Spací vady možná něco ze mě je... Paradoxně jsem ve středním věku, kdy většina prozaiků sáhne po autobiografických prvcích, a i já jsem si řekla, že už jsem si něco odžila a už bych mohla něco použít. Ale zabalila jsem to do příběhu tří postav, které také píší, a jsou to ženy, a když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že tam něco ze mne bude.
Hana: Zvuk slunečních hodin rozhodně není autobiografická kniha, druhá do určité míry ano, protože jsou v ní příběhy mých přátel, lidí z rodiny a některý je snad dokonce můj. A třetí, Nebe nemá dno, je čistě autobiografická, je to poprvé, co jsem sebrala odvahu do toho jít. Docela mi trvalo, než jsme se rozhodla přiznat, že je to můj příběh.
Petra: V mých příbězích jsou autobiografické prvky v drobnostech, v tom, jak postavy mluví, v gestech lidí... to si do nich ze „skutečného života" beru. Ale téma a příběh jsou vymyšlené. Ale využívám třeba atmosféru, kterou jsem zažila.
Co vám při psaní pomáhá, co vás inspiruje?
Petra: Pro mne je důležité vidět místa, kde se děj odehrává. A to jak exteriéry, města, ale hlavně pak interiéry. Třeba byty, ve kterých jsem někdy byla. Ani nemusí být na stránkách knihy popsané, ale já si potřebuju představovat, jak se v nich lidé pohybují, co vykonávají, jak to tam vypadá.
Radka: Já si nejdříve musím osahat situace, které mne zajímají, ale které si vymyslím a jsou fiktivní a teprve pak dodávám děj. Ale konkrétní situace mne ruší.
Hana: Já to mám někde mezi. Pro mne znamená velký rozdíl, jestli vycházím ze svého života, z drobností, které znám a na ně nasadím příběh - což je moje první kniha. Která je vymyšlená. Tehdy pro mne byla důležitá atmosféra, do které se promítaly i pocity, které jsem zažívala jako dítě. A pak je pro mne při psaní hodně důležitá hudba. Ta mne inspiruje a dostává do atmosféry. Když jsem třeba psala v prvním románu o Indii, tak jsem si k tomu pouštěla muziku, která mne startovala a před očima se mi odvíjel celý film - a pak jsem byla schopna dokonale popsat danou atmosféru.
Radka: Když píšu, také se někdy identifikuji s některou z postav, z její pozice pak propátrávám tu cestu, kudy jdu. Peníze od Hitlera jsem psala tři roky a po té době jsem se už málem podepisovala Gita Lauschmannová!
Tři roky?! Tak dlouho se píše knížka?
Radka: I déle, Lébla jsem psala osm let – ale také jsem od něho utíkala.
Hana: To se nedá takhle jednoznačně určit. Nigerijský spisovatel Wole Soyinka, úžasný člověk, který strávil dlouho dobu ve vězení, řekl, že on píše pořád. I když nemá tužku a papír, stačí, že se v něm něco děje a že v něm uzrává nějaký příběh. Pro něj to znamená, že píše pořád.
Radka: Ano, je to tak, příběhy uzrávají a napsání knihy je až ta poslední fáze.
Petra: Když už začnu psát, víc jak rok to v mém případě není. A to ještě proto, že mám kromě psaní knih i jinou práci. Když tomu tak ještě nebylo, K moři jsem měla za tři měsíce.
Musí mít spisovatel bohatou fantazii nebo je to jen řemeslo?
Petra: Nemyslím, že by se to vylučovalo. Ideální je mít bohatou fantazii, ale myslím, že je výhodné brát to jako řemeslo. Pro mě psaní není žádné vyšší poslání, ani žádná životní nutnost vypsat něco, co mě trápí či zajímá. Je to normální práce.
***
O LITERÁRNÍCH CENÁCH
* Jejich nejdůležitějším úkolem je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy. V případě naší Magnesie Litery bez omezení a bez ohledu na žánry. Proto je ocenění rozvrženo do devíti kategorií -Litera za nakladatelský čin. Litera za překladovou knihu. Litera za populárně naučnou literaturu, Litera pro objev roku, Litera za poezii, Litera za prózu, Litera za dětskou knihu, Litera za přínos české literatuře a hlavní cena Magnesia Litera za knihu roku. Součástí ocenění je i finanční prémie spojená s hlavní cenou, a to dvě stě tisíc korun.
* Na přebalech knih v poslední době najdeme stále častěji odkazy na některou ze světových cen, pakliže ji ta která kniha dostala, proto vězte, že...: Jednou z nejznámějších a nejprestižnějších cen je Nobelova cena za literaturu. Je jednou z pěti Nobelových cen, udělovanou, dle závěti Alfreda Bernharda Nobela, „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru". Jediným Čechem, jemuž byla udělena, je Jaroslav Seifert. * Pulitzerova cena je americké žurnalistické a umělecké ocenění. Jejím zakladatelem je americký židovský novinář maďarského původu Joseph Pulitzer. V současné době obsahuje jednadvacet kategorií. Cena za beletrii je udělována jen americkým prozaikům a oceněné dílo by se mělo převážně zabývat životem v USA.
* Booker Prize neboli Bookerova cena je prestižní cena za literaturu udělovaná britskými novináři, vydavateli, literárními kritiky a jinými osobnostmi. Jejím laureátem se každý rok může stát prozaik či prozaická pocházející z Velké Británie nebo kterékoli bývalé britské kolonie. Nemůže ji získat romanopisec amerického původu. Jde zřejmě o mstu Britů za stejný postup Američanů u Pulitzerovy ceny.
* Goncourtova cena je nejvýznamnější francouzská literární cena. Vznikla na základě závěti Edmonda de Goncourta, v níž ustanovil zřízení desetičlenné akademie, která každoročně vybírá nejvýznamnější román francouzské literatury.
SEŠLY SE.
* Pozvání k jednomu stolu přijaly Hana Androniková, která se literatuře věnuje jedenáct let. Její debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Dalšími jejími knihami jsou Srdce na ulici a Nebe nemá dno. Radka Denemarková dříve působila mimo jiné také jako scenáristka a dramaturgyně Divadla Na zábradlí. Je autorkou studií i románů - Sám sobě nepřítelem, A já pořád kdo to tluče. Peníze od Hitlera (za ten dostala cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2007) a Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (oceněný v roce 2009). Je také překladatelkou. Petra Soukupová získala cenu Magnesia Litera 2009 v kategorii Kniha roku za triptych povídek Zmizet. Cenu Jiřího Ortena před tím získala za debut K moři. „To téma bylo skoro až nechtěné dítě, které si člověk pověsí na krk... a nemá šanci uniknout' „Vždy budu psát o vztazích mezi blízkými Lidmi, nejčastěji v rámci rodiny - to mě zajímá nejvíc...
Líčila a česala: Lucie Babičková; styling Klára Potůčková
Foto autor | Foto: Dan Sklenář
O autorovi | Připravila: Šárka Schmidtová