Mladá spisovatelka Petra Soukupová jako úspěšná pesimistka: Že někdo umře, to je to nejmenší

EGO!, příloha Hospodářských novin | 20. 11. 2015 | rubrika: Knižní rozhovor | autor: Ondřej FORMÁNEK

Tvrdí, že skoro vše v životě je zbytečné a málokdy to dopadne dobře. Přitom získala dvě literární ceny, a ať napíše cokoli, dobře se to prodává.
Už od svého debutu K moři, za který dostala jako šestadvacetiletá Cenu Jiřího Ortena, vyniká Petra Soukupová mimořádným talentem popsat malá, krutá a absurdní rodinná dramata schovaná za fasádou normálnosti, ty soukromé doby temna nad každodenní společnou večeří. Literární kritička Olga Stehlíková o ní v jedné recenzi napsala: „Domácí bojůvky, hádky, přetlačování, zlomyslné podvůdky, závisti a pocity křivd a nespravedlností, myslím, v české literatuře umí takto popsat jen tato mladá prozaička a scenáristka.“ Člověka přirozeně napadne, že tahle schopnost trefně popsat hrůzy všednodennosti vychází ze skutečných zážitků a že psaní je pro Petru Soukupovou nějaká forma autoterapie. Ale to ona rozhodně odmítá. Prý jen ráda konstruuje příběhy.

Takže jste nikdy neměla potřebu se z něčeho „vypsat“?
Ne. Nemyslím si, že by mi psaní pomáhalo se s něčím vyrovnat. Snad jen si trochu líp srovnat v hlavě určité věci. Když mám o něčem rozhodnout, sepisuju si takové ty seznamy pro a proti, to dělám často. Ale že bych prožívala něco těžkého a říkala si, že když to napíšu do románu, bude to snazší, tak to ne.

Znamená to, že i ty vaše poněkud bezútěšné obrazy české rodiny jsou spíš literární konstrukce, že to nevidíte až tak černě?
Naopak, svět, který popisuju, je přesně takový, jak ho vnímám a jak si ho představuju. Nepíšu o šťastných lidech, ačkoli bezpochyby nějací šťastní lidé jsou. Možná jsou mé popisy vztahů a věcí ve výsledku depresivní a třeba to někomu vadí. Ale já myslím, že spousta lidí si ve své nespokojenosti ani není schopna přiznat, že se takhle chovají, takhle žijí, protože kdyby si to přiznali, tak by byli možná ještě nešťastnější. Takže to raději neřeší a nepřemýšlí o tom. Já o tom přemýšlím, ale zase možná až moc.

To zní docela pesimisticky.
Já asi jsem pesimistka. Snažím se tomu moc nepodléhat, ale všechno je vlastně zbytečné, strašně těžké a málokdy to dopadne dobře. A to jak ve vztazích, tak ve vyšších společenských otázkách. Když se stanu veganem, na světě to stejně nic nezmění. Když přestanu nosit levné hadry z nadnárodního řetězce, taky nezachráním žádné dítě v Bangladéši. Ze systému stejně nelze vystoupit. Maximálně můžeme dělat ústupky, které nám osobně přijdou vhodné, jako že nebudeme jíst maso, ale přesto zůstáváme součástí systému a budeme dál ničit planetu a lidi budou trpět a zvířata budou trpět. Máme opustit svoje domovy a auta, odstěhovat se do hor a tam pěstovat obilí, ručně mlít mouku a péct placky? To je samozřejmě nadsázka.

Vy byste se možná mohla odstěhovat do hor a jenom psát. Na naše poměry patříte k autorkám, jež se velmi dobře prodávají. Uživila byste se jen spisovatelstvím?
Asi ano. Kdybych k tomu ještě jezdila po nějakých autorských čteních. Ačkoli ta v Česku nejsou kdovíjak dobře placená, v porovnání řekněme s Německem. Ale zase co ta projetá nafta, že jo?

Víte, jaká je vaše cílová skupina čtenářů? Nebo čtenářek?
Asi mě opravdu čtou spíše ženy. Ale po pravdě já na čtenáře při psaní moc nemyslím. Snad s výjimkou knihy Bertík a čmuchadlo, která je pro děti. Tam bylo přece jen nutné mít cílovku pořád na paměti.

Pomáhají vám při psaní románů a povídek zkušenosti dramaturgyně v seriálu Ulice?
Nemám dojem, že by mi to nějak pomáhalo. Na druhé straně si taky nemyslím, že by mi to škodilo. V některých recenzích na moji poslední knihu jsem si všimla, jak kritik zmiňuje, že dělám na té Ulici, a něco z toho vyvozuje. Buď že je to plytké, nebo že rozumím mezilidským vztahům. Ale to je nesmysl.

Vychováváte skoro tříletou dceru Marlu. Jak se dá skloubit psaní s její výchovou?
Když byla úplně malá, psala jsem během jejího spánku. A pak měla hlídačku, takovou boží paní, a teď má tu paní a ještě má školku, takže to už je úplně v pohodě, mám čas na práci i na ni.

Píšete tedy v nějakém pravidelném rytmu?
Obvykle mám volné dopoledne, což je super, nejraději píšu hned ráno. A můžu ještě večer, když jde Marla spát. Naštěstí nemám nějaké velké tvůrčí záchvaty, že bych něco musela ihned napsat a bez toho nemohla dál žít. Taky mi možná pomohlo to, že jsem vlastně nikdy pracovat nepřestala. Na té Ulici jsem si nedohodla pauzu, ani když se mi Marla narodila. Jen mi tu pracovní dobu řekněme trochu rozvolnili. Tehdy jsem to brala hodně úkorně, že jako pořád pracuju, ale zpětně to musím ocenit. Nejspíš bych se bez práce zbláznila.

To nemáte potřebu z toho koloběhu nějak vypadnout? Aspoň na čas?
Mě ta moje všednodennost baví. Nerada z ní vybočuji. Mám ráda řád věcí. A je pro mě strašně důležité, že si ho ve svém životě dělám sama. Rozhodně nechci a doufám, že nikdy nebudu muset chodit každý den někam do kanceláře nebo mít podobný druh zaměstnání. A že mi nikdo, tedy kromě mých blízkých, nebude diktovat, kde a kdy mám být.

Nepotřebujete se z ničeho vypsat, tvoříte disciplinovaně podle předem stanoveného řádu… To skoro vypadá, jako by celé psaní pro vás byla jenom práce.
No vždyť jo! Psaní je moje práce. Dám příklad: tuhle po mně někdo chtěl, abych napsala kus povídky na pokračování, spolu s několika dalšími lidmi, většinou nespisovateli, jen tak, zadarmo. A to jsem jim odmítla. To já prostě nemůžu, to není nic osobního, ale pro mě je psaní práce a já zadarmo nerada pracuju. A ve svém volném čase si prostě jen tak nepíšu. A podobně už to začínám mít i s četbou. Moje práce na Ulici a jiné činnosti zahrnují tolik čtení, že četba pro mě přestává být zábava a stává se z toho práce. Ovšem výhodou zase je, že moje práce mě baví. Pořád mám pocit, že to, co dělám, je to nejlepší, co můžu dělat.

No vidíte! Kdo tohle může říct?
Každý by to měl říct. Tuhle jsem četla na Facebooku něčí post, byla to mladá holka,navíc vysokoškolačka, a ona si stěžovala, že musí sedět v práci a teď se tam strašně nudí a neví, co bude dělat, než bude mít padla. To mi připadá jako promarněný život a nechápu, proč tam pracuje. Vlastně je mi jí líto. Tak jako mnoha lidí, kteří si chodí do práce jen odpracovat těch osm a půl hodiny a pak přijdou domů a sednou si k televizi a závidí lidem, kteří pracovat nemusí. To mi přijde hrozně smutné. Je jasné, že člověk, který takhle tráví tak podstatnou část života něčím, co nemá rád, nemůže být v životě šťastný, ale nechápu, že tak někdo dlouhodobě žije. Na druhou stranu se nedivím, že tady pak je taková ta "blbá" nálada a všeobecná závist, když lidi žijí své životy v takovém zmaru, když dejme tomu polovina jejich bdělého stavu každý všední den je něco, co oni nenávidí.

V jednom rozhovoru jste řekla, že u vašich literárních postav vás zajímá jen ta výseč jejich popsaných osudů. To, co tam není, celý zbytek jejich života, je vám lhostejný?
Víceméně ano. Já jejich životy nežiju. Občas je mi vytýkáno, že konce mých knih jsou takové nijaké. Lidé se ptají, co se stane potom. Ale to přece každý, kdo si tu knihu přečte, musí vědět. Když ví, jak se ty postavy chovají v knize, musí mu být jasné, jak se budou chovat i v dalších situacích. Hrdina přece nebude čekat, až kniha skončí, aby mohl provést něco zásadního, co po celý děj románu neprovedl.

Na druhé straně, třeba ve vašem triptychu povídek Zmizet se ztratí chlapec a nikdo se nedozví, co se s ním stalo. V jednom rozhovoru jste přitom čtenářům vysvětlila, že to dítě skončilo zakopané někde v lese. A že mu někdo dělal strašné věci…
Měla jsem za to, že to je statisticky nejpravděpodobnější varianta toho, co se může zmizelým dětem stát. Ale nevím to jistě. Co dalšího se mohlo stát? Ještě si to dítě může někdo unést a vychovávat jako svoje. Ale takoví lidé si spíš vyberou menší děti. Hlavně jde ale o to, že kniha Zmizet není příběhem toho zmizelého kluka.

Baví vás víc psát "vysokou" literaturu, nebo dělat dramaturgyně Ulice?
Baví mě víc moje věci, ale o Ulici bych stejně nechtěla přijít. Nebo ne konkrétně o Ulici, o tu mi zase tak nejde, ale o práci tohoto typu. Psát své vlastní povídky nebo knihy je těžší než být dramaturgem seriálu, ale výsledek psaní se mi líbí víc než Ulice. Práce na seriálu má ale i svoje výhody, třeba i to, že se občas pracovně vídám s lidmi. O. K., baví mě obojí, knihy i seriály.

Některé vaše příběhy se v mnoha ohledech podobají dramatu – odehrávají se na jednom místě, děj nesou monology a dialogy. Napadlo vás někdy zkusit napsat divadelní hru?
Už mi to nabízeli. Ale divadelní nebo i rozhlasová hra jsou pro mě záhadné věci. Vůbec nevím, jak bych na to šla. Zkoušela jsem nad tím přemýšlet, ale ten klíč jsem nenašla. Asi je to tím, jak nemám ráda divadlo…

Co vám na něm vadí? Exaltovanost herců?
Ano, to mi asi vadí nejvíc. A celý ten koncept jeviště-hlediště mi nějak nesedí. Já mám raději film a televizi. A v televizi především seriály, mám totiž pocit, že jsou pořád lepší. Těch dobrých je teď tolik, že to vlastně nestíhám sledovat. Zrovna jsem dokoukala Narcos. Předtím už ani nevím co. Ale skvělých je teď hodně. House of Cards, Hra o trůny, Perníkový táta, to už je staré, ale pořád nejlepší, Knick: Doktoři bez hranic, Peaky Blinders nebo Orange Is the New Black, Fargo, True Detective obě řady, BoJack Horseman, Blunt Talk. Ačkoliv v poslední sérii Hry o trůny jsem se dostala do bodu, kdy už to na mě bylo moc. Už jsem se bála.

Že tam zas zabijí nějakou oblíbenou postavu?
Ne, spíš že tam budou zase někoho trápit. Že někdo umře, to je to nejmenší. Nemám ráda filmy, kde celou dobu někoho pomalu trýzní. Třeba dánský film Hon, o učiteli, který je nespravedlivě nařčený z pedofilie a vlastně ho mučí celé městečko, kde bydlí, tak to já vidět nechci. Já se už taky snažím, abych v těch svých románech a povídkách moc lidi nezabíjela. V tom Zmizet jsem to trochu přehnala, ale to jsem byla ještě mladá.

Celý rozhovor (pouze pro předplatitele) najdete i v archivu iHned zde.