Vetřelec v české próze
Host | 9. 12. 2011 | Rubrika: kritika | Strana: 54 | Autor: EVA KLÍČOVÁ | Téma: Nakladatelství Host
Je poslední román Petry Soukupové pro teenagery?
Nový román Petry Soukupové tematicky i stylově navazuje na předchozí oceňované dílo, přesto pro něj velká část recenzentů nemá příliš pochopení.
Důvody, proč tomu tak je, budou zřejmě tak trochu kolektivně hlubinné.
Marta v roce vetřelce vzniká jako deník devatenáctileté hlavní hrdinky. Text pokrývá období jednoho roku, přičemž není vynechán jediný den. Je to rok, během něhož se z úspěšné absolventky gymnázia a tatínkovy chytré holčičky, která se dostane na bohemistiku na filozofické fakultě, stane na alkoholu závislá pojídačka Cipralexu, pro niž je největším výkonem ráno vůbec vstát z postele. Pomineme-li nesporný paradox, že si tato demotivovaná troska nepřestává dělat denní záznamy, Soukupová dosahuje vysoké úrovně naturalismu svého druhu.
Alergie na epiteta Snad mi to kolegové recenzenti prominou — jde mi především o knihu, ale tentokrát si neodpustím trochu konfrontace. Při pročítání reakcí na novinku Petry Soukupové mě překvapilo, že pokud už vůbec s něčím souhlasím, obracím hodnotící znaménko. Základní výtky hodnotitelů lze interpretovat jako podezíravost vůči snadnosti či lehkosti, s níž se Soukupová čte — a s níž možná i píše. Například Karolina Jirkalová pro Lidové noviny završuje svou recenzi: „A nenabízí ani rozkoš z vyprávění, jazyka, obraznosti či kompozice. Marta v roce vetřelce je až příliš snadno stravitelná.“ To lze ovšem považovat za neutrální sdělení, neboť Marek Dobrý (pro Český rozhlas) poté, co v románu objeví několikero stop populární kultury (hrdinka například sleduje seriály a chodí do Starbucks), kterou považuje za zjednodušující, vyvodí, že kniha sama je literární pop, což neváhá extrapolovat až k třídnímu odsudku: „[…] je tedy román o problémech lidí z vyšší střední třídy pro masového čtenáře, podbízející se jeho estetice, vkusu a očekávání.“ Dokonce ani v zásadě pochvalná recenze Kláry Kolářové pro Právo, ač argumentačně nelogicky upnutá na fenomén „holky z fildy“, se kterým však hrdinka románu rozhodně nesouzní, se neobejde bez starostlivosti nad Soukupové stylem: „Tato povrchová metoda se však může stát zároveň i pastí.“
Z řečeného je zjevné, že nemalá část literárněkritické veřejnosti má jasnou představu o tom, jak má vypadat velká literatura, a že to rozhodně není směs obecné češtiny, slangu a úsečného vyjadřování. Z tohoto zjištění vlastně vane jistá rozechvělost obrozeneckého snu o zpěvnosti a lyričnosti češtiny (na pozadí nevábně drnčivé němčiny, pochopitelně). Po novoromantickém a parnasistním vzepětí literárního úsilí přišla stylizující se dekadence a symbolismus, a pak už jen sled experimentálních -ismů a počinů, jež přepisovaly literární dějiny až do mnohotvárné postmoderny, u nás silně formované magickým realismem. Nicméně odhodlanost hledat neotřelý, komplikovaný a vytříbený jazyk přetrvává, stejně jako představa, že dílo je mnohokráte k dokonalosti přebrušovaným drahokamem.
A nyní držíme v ruce román autorky, která se do toho všeho vetře jako enfant terrible, tradice nedbá a román prostě vychrlí, jak jí zobák narostl. Domnívám se, že příčina těchto výtek tkví v — ani se mi to nechce říkat — čtenářsky poněkud naivním ztotožnění postavy-vypravěčky se samotnou autorkou. Povrchní reflexe skutečnosti je vlastní Martě, Petře zase dokumentárně citlivé ucho nasměrované k jazyku odpovídající věkové skupiny. Expresivita jazyka souzní s postavou, takže kromě obecně českého charakteru mluvy se dočkáme i všech nešvarů sociálně síťového komunikování, jež podle mé osobní teorie má často rádoby humorným popíráním pravopisu zastřít skutečnost, že jím autor nevládne, což je zřejmě stále ještě faux pas. Na druhou stranu, v mnoha případech jsem si vůbec nebyla jistá, zda jsou pravopisné chyby záměrné — navíc postava by z dějového kontextu měla pravopis ovládat. V tom případě by redakční šotek musel být mimořádně úspěšný. A nejde jen o pravopis a „spratkovskou“ slovní zásobu, záměrně iritující je i větná stavba, která se velmi často prakticky obejde bez sloves, případně si vystačí s infinitivem.
Soukupová se zcela programově vyhýbá jakékoliv literárnosti, vyumělkovanosti, a proto se čte tak nebezpečně snadno. Jenže tato snadnost, včetně onoho pro Martu zkratkovitě typického líbí — nelíbí, absence hlubokomyslných ponorů do sebe sama a naopak nutnost zaznamenávat banality, to vše se ve své monotónnosti ve výsledku stane daleko přesvědčivější, depresivnější zprávou o životě teenagerů než hlubokomyslná moralita o tom, jak jsou povrchní, nestálí, slaboši a rozmazlenci s přesnými požadavky na značku tenisek či notebooku. Zmatené Martě se právě materiální položky každodennosti mohou jevit jako určité jistoty, záchytné orientační body. Soukupová je nepochybně mladá a má rošťácký kukuč (odsud zřejmě to hanebné splývání s postavou), napsala by ale Marta román, u něhož nepochybujeme o jediné větě? Kde argumenty všech účastníků temného víru sebedestrukce hlavní hrdinky přes svou apelativní váhu jen napomáhají dokonání pádu? Soukupová dokonale rozumí postojům svých postav, nechá je zároveň mluvit jejich vlastním jazykem, přičemž velmi citlivě dávkuje dějové kolapsy. Výsledek pak působí příliš reálně na to, aby nebyl s nedůvěrou odmítnut jako prostě sdělená skutečnost bez autorského „gesta“. V tomto autorském sebepopření ale vidím sílu textu.
Možná generační, možná celospolečenský Rytmus denních zápisů, a často i jejich obsah, se také svým způsobem mohou blížit nutkavému sdílení facebookové pěny dní. Přitom rok, který zachycují, svou hrdinku dramaticky promění. Tím román dosahuje nepochybného analytického potenciálu nejen v rovině osobních vztahů, ale i na úrovni společenského problému — jako že jedno s druhým nemůže nesouviset. Soukupová nepsychologizuje vnějškově, její postava Marta nevetkává charakteristiky lidí, jež ji obklopují, do svých denních záznamů. Přitom v popisech jednotlivých drobných situací, odhalování sobeckých motivací včetně vlastních kalkulů, jakoby bezděčně prozradí daleko více. Například když jindy bohémsky rozhazující Marta nakupuje vánoční dárky s nepochybnou finanční sebekázní. Román bez literárního ornamentalismu a intelektuální hlubokomyslnosti rozbíjí svým povrchně stylizovaným výlevem pozlátko, kterým se často skutečnost odívá. Navíc nikdy není ani náznakem sentimentální, což by se, ve vší úctě, ženě píšící beletrii na téma rodinné/mezilidské vztahy mohlo snadno stát. Zvenku bezproblémová a dobře zajištěná rodina s úspěšnými dětmi se na konci knihy jeví jako chuchvalec kompromisů, zahořklosti a zklamání. Martě na povrchu stabilní rodinné prostředí v ničem nepomůže, od začátku se této „bavlnce“ snaží vzpírat s jistou naivitou dosud hýčkaného dítěte. Tento vzdor vůči ambiciózním rodičům ústí v čím dál větší a bezvýchodnější závislost na jejich penězích.
Jedním z ústředních motivů románu je také v názvu zmiňovaný vetřelec čili nechtěné dítě, které Marta čeká s mužem, o němž příliš pozdě zjistila, že rodinu už má. V depresivní náladě prvního trimestru se hrdinka potýká jak se svým sobectvím, tak s pudem sebezáchovy — společenský komentář je jasný: zkazila si život. Ale plod není jediným vetřelcem. Tím se cítí být i Marta, jež stále uniká za clonu opilosti, do seriálů, do knih. Vetřelcem může být ale i realita vtírající se svým spárem, v podobě brigády v Tesku například, do dětsky jalových představ o plynulém životním vzestupu. Román je nepochybně sondou do generace dnešních dvacetiletých, kteří vyrostli v porevolučních dvou dekádách objevování moci peněz již bez brzdy v povinné a pokrytecké hře na smír chudých a bohatých v éře socialismu. Tato generace ale zároveň vyrostla na omylech svých rodičů, tak jako ostatně všechny předchozí. A Petra Soukupová o tom napsala funkčním způsobem, kterým by se nakonec i ti dvacetiletí mohli prokousat, což má také svůj nezpochybnitelný význam.
Zároveň to neznamená, že jsou pomyslnou cílovou skupinou čtenářů, pokud se uchýlíme k pochybnému vymezování těchto hranic. Marta je takový plod jistého společenského milieu, v němž je svět dětí či dospívajících rychle prostoupen atributy dospělosti, jakými jsou sex nebo alkohol, a ve kterém se svět dospělých naopak nedůstojně infantilizuje kultem mládí, bezstarostnosti a peněz. Nejde tedy o dva oddělené vesmíry, a to ani v literatuře, naopak — prolínají se velmi těsně.
Host | 9. 12. 2011 | Rubrika: kritika | Strana: 54 | Autor: EVA KLÍČOVÁ | Téma: Nakladatelství Host
Je poslední román Petry Soukupové pro teenagery?
Nový román Petry Soukupové tematicky i stylově navazuje na předchozí oceňované dílo, přesto pro něj velká část recenzentů nemá příliš pochopení.
Důvody, proč tomu tak je, budou zřejmě tak trochu kolektivně hlubinné.
Marta v roce vetřelce vzniká jako deník devatenáctileté hlavní hrdinky. Text pokrývá období jednoho roku, přičemž není vynechán jediný den. Je to rok, během něhož se z úspěšné absolventky gymnázia a tatínkovy chytré holčičky, která se dostane na bohemistiku na filozofické fakultě, stane na alkoholu závislá pojídačka Cipralexu, pro niž je největším výkonem ráno vůbec vstát z postele. Pomineme-li nesporný paradox, že si tato demotivovaná troska nepřestává dělat denní záznamy, Soukupová dosahuje vysoké úrovně naturalismu svého druhu.
Alergie na epiteta Snad mi to kolegové recenzenti prominou — jde mi především o knihu, ale tentokrát si neodpustím trochu konfrontace. Při pročítání reakcí na novinku Petry Soukupové mě překvapilo, že pokud už vůbec s něčím souhlasím, obracím hodnotící znaménko. Základní výtky hodnotitelů lze interpretovat jako podezíravost vůči snadnosti či lehkosti, s níž se Soukupová čte — a s níž možná i píše. Například Karolina Jirkalová pro Lidové noviny završuje svou recenzi: „A nenabízí ani rozkoš z vyprávění, jazyka, obraznosti či kompozice. Marta v roce vetřelce je až příliš snadno stravitelná.“ To lze ovšem považovat za neutrální sdělení, neboť Marek Dobrý (pro Český rozhlas) poté, co v románu objeví několikero stop populární kultury (hrdinka například sleduje seriály a chodí do Starbucks), kterou považuje za zjednodušující, vyvodí, že kniha sama je literární pop, což neváhá extrapolovat až k třídnímu odsudku: „[…] je tedy román o problémech lidí z vyšší střední třídy pro masového čtenáře, podbízející se jeho estetice, vkusu a očekávání.“ Dokonce ani v zásadě pochvalná recenze Kláry Kolářové pro Právo, ač argumentačně nelogicky upnutá na fenomén „holky z fildy“, se kterým však hrdinka románu rozhodně nesouzní, se neobejde bez starostlivosti nad Soukupové stylem: „Tato povrchová metoda se však může stát zároveň i pastí.“
Z řečeného je zjevné, že nemalá část literárněkritické veřejnosti má jasnou představu o tom, jak má vypadat velká literatura, a že to rozhodně není směs obecné češtiny, slangu a úsečného vyjadřování. Z tohoto zjištění vlastně vane jistá rozechvělost obrozeneckého snu o zpěvnosti a lyričnosti češtiny (na pozadí nevábně drnčivé němčiny, pochopitelně). Po novoromantickém a parnasistním vzepětí literárního úsilí přišla stylizující se dekadence a symbolismus, a pak už jen sled experimentálních -ismů a počinů, jež přepisovaly literární dějiny až do mnohotvárné postmoderny, u nás silně formované magickým realismem. Nicméně odhodlanost hledat neotřelý, komplikovaný a vytříbený jazyk přetrvává, stejně jako představa, že dílo je mnohokráte k dokonalosti přebrušovaným drahokamem.
A nyní držíme v ruce román autorky, která se do toho všeho vetře jako enfant terrible, tradice nedbá a román prostě vychrlí, jak jí zobák narostl. Domnívám se, že příčina těchto výtek tkví v — ani se mi to nechce říkat — čtenářsky poněkud naivním ztotožnění postavy-vypravěčky se samotnou autorkou. Povrchní reflexe skutečnosti je vlastní Martě, Petře zase dokumentárně citlivé ucho nasměrované k jazyku odpovídající věkové skupiny. Expresivita jazyka souzní s postavou, takže kromě obecně českého charakteru mluvy se dočkáme i všech nešvarů sociálně síťového komunikování, jež podle mé osobní teorie má často rádoby humorným popíráním pravopisu zastřít skutečnost, že jím autor nevládne, což je zřejmě stále ještě faux pas. Na druhou stranu, v mnoha případech jsem si vůbec nebyla jistá, zda jsou pravopisné chyby záměrné — navíc postava by z dějového kontextu měla pravopis ovládat. V tom případě by redakční šotek musel být mimořádně úspěšný. A nejde jen o pravopis a „spratkovskou“ slovní zásobu, záměrně iritující je i větná stavba, která se velmi často prakticky obejde bez sloves, případně si vystačí s infinitivem.
Soukupová se zcela programově vyhýbá jakékoliv literárnosti, vyumělkovanosti, a proto se čte tak nebezpečně snadno. Jenže tato snadnost, včetně onoho pro Martu zkratkovitě typického líbí — nelíbí, absence hlubokomyslných ponorů do sebe sama a naopak nutnost zaznamenávat banality, to vše se ve své monotónnosti ve výsledku stane daleko přesvědčivější, depresivnější zprávou o životě teenagerů než hlubokomyslná moralita o tom, jak jsou povrchní, nestálí, slaboši a rozmazlenci s přesnými požadavky na značku tenisek či notebooku. Zmatené Martě se právě materiální položky každodennosti mohou jevit jako určité jistoty, záchytné orientační body. Soukupová je nepochybně mladá a má rošťácký kukuč (odsud zřejmě to hanebné splývání s postavou), napsala by ale Marta román, u něhož nepochybujeme o jediné větě? Kde argumenty všech účastníků temného víru sebedestrukce hlavní hrdinky přes svou apelativní váhu jen napomáhají dokonání pádu? Soukupová dokonale rozumí postojům svých postav, nechá je zároveň mluvit jejich vlastním jazykem, přičemž velmi citlivě dávkuje dějové kolapsy. Výsledek pak působí příliš reálně na to, aby nebyl s nedůvěrou odmítnut jako prostě sdělená skutečnost bez autorského „gesta“. V tomto autorském sebepopření ale vidím sílu textu.
Možná generační, možná celospolečenský Rytmus denních zápisů, a často i jejich obsah, se také svým způsobem mohou blížit nutkavému sdílení facebookové pěny dní. Přitom rok, který zachycují, svou hrdinku dramaticky promění. Tím román dosahuje nepochybného analytického potenciálu nejen v rovině osobních vztahů, ale i na úrovni společenského problému — jako že jedno s druhým nemůže nesouviset. Soukupová nepsychologizuje vnějškově, její postava Marta nevetkává charakteristiky lidí, jež ji obklopují, do svých denních záznamů. Přitom v popisech jednotlivých drobných situací, odhalování sobeckých motivací včetně vlastních kalkulů, jakoby bezděčně prozradí daleko více. Například když jindy bohémsky rozhazující Marta nakupuje vánoční dárky s nepochybnou finanční sebekázní. Román bez literárního ornamentalismu a intelektuální hlubokomyslnosti rozbíjí svým povrchně stylizovaným výlevem pozlátko, kterým se často skutečnost odívá. Navíc nikdy není ani náznakem sentimentální, což by se, ve vší úctě, ženě píšící beletrii na téma rodinné/mezilidské vztahy mohlo snadno stát. Zvenku bezproblémová a dobře zajištěná rodina s úspěšnými dětmi se na konci knihy jeví jako chuchvalec kompromisů, zahořklosti a zklamání. Martě na povrchu stabilní rodinné prostředí v ničem nepomůže, od začátku se této „bavlnce“ snaží vzpírat s jistou naivitou dosud hýčkaného dítěte. Tento vzdor vůči ambiciózním rodičům ústí v čím dál větší a bezvýchodnější závislost na jejich penězích.
Jedním z ústředních motivů románu je také v názvu zmiňovaný vetřelec čili nechtěné dítě, které Marta čeká s mužem, o němž příliš pozdě zjistila, že rodinu už má. V depresivní náladě prvního trimestru se hrdinka potýká jak se svým sobectvím, tak s pudem sebezáchovy — společenský komentář je jasný: zkazila si život. Ale plod není jediným vetřelcem. Tím se cítí být i Marta, jež stále uniká za clonu opilosti, do seriálů, do knih. Vetřelcem může být ale i realita vtírající se svým spárem, v podobě brigády v Tesku například, do dětsky jalových představ o plynulém životním vzestupu. Román je nepochybně sondou do generace dnešních dvacetiletých, kteří vyrostli v porevolučních dvou dekádách objevování moci peněz již bez brzdy v povinné a pokrytecké hře na smír chudých a bohatých v éře socialismu. Tato generace ale zároveň vyrostla na omylech svých rodičů, tak jako ostatně všechny předchozí. A Petra Soukupová o tom napsala funkčním způsobem, kterým by se nakonec i ti dvacetiletí mohli prokousat, což má také svůj nezpochybnitelný význam.
Zároveň to neznamená, že jsou pomyslnou cílovou skupinou čtenářů, pokud se uchýlíme k pochybnému vymezování těchto hranic. Marta je takový plod jistého společenského milieu, v němž je svět dětí či dospívajících rychle prostoupen atributy dospělosti, jakými jsou sex nebo alkohol, a ve kterém se svět dospělých naopak nedůstojně infantilizuje kultem mládí, bezstarostnosti a peněz. Nejde tedy o dva oddělené vesmíry, a to ani v literatuře, naopak — prolínají se velmi těsně.